Článek
Nejlepší to bylo ten rok před svatbou a možná ještě rok po ní. Byli jsme spolu pořád, smáli se, plánovali. Pavel mě držel za ruku i v autě a jen tak mezi řečí říkal, že jsem ta nejlepší, co ho mohla potkat. A já mu to věřila.
Pak jsem otěhotněla. Neplánovaně, ale ne nechtěně. Jen jsme zkrátka měli ještě chvíli čas – aspoň jsme si to mysleli. A s tím, jak rostlo břicho, se začalo zmenšovat všechno ostatní. Doteky, pozornost, zájem.
Teď je mi třiadvacet a čím dál častěji se cítím jako inventář. Pavel tráví večery s kolegy – hraje s nimi online střílečky, smějou se, mluví o tom, jak se zlepšují. Někdy si připadám jako jejich stín. Když na něj mluvím, neodpoví. Když přijdu nahá do ložnice, řekne: „Počkej, teď je to fakt důležitý.“
Nechci dělat scény. Ale mrzí mě, že když jde o sex nebo večeři, čeká, že všechno bude připravené, kdykoli si vzpomene. Prý živí rodinu. Ale co je to za rodinu, když doma nic nežije?
Zkoušela jsem mluvit, vysvětlovat, brečet. Nepomohlo to. Řekl, že přeháním. Že ho unavuje, když mu říkám, co mi chybí. Že se prostě potřebuje odreagovat. A já? Já bych se taky ráda odreagovala. Třeba objímáním. Třeba tím, že mi někdo napíše, že jsem krásná. Aspoň zprávou.
Založila jsem si profil na seznamce. Ne, s nikým jsem se nesešla. Ani nikomu neposílám fotky. Ale když mi někdo napíše, že mám krásný úsměv, cítím něco, co jsem doma necítila přes dva roky. Něco jako šimrání. Něco jako… zájem.
Nevím, jak to dopadne. Nechci rodinu bourat. Ale vím, že jsme se vydali špatným směrem. A když se nic nezmění, tak mi možná ta zpráva od cizího nebude jednou připadat tak cizí.
