Článek
Sedíte na chalupě u ohně s kamarádem, večer je teplý, komáři vylétli v plné síle. Za pár minut se plácáte po rukou a lýtkách jako smyslu zbavení, zatímco kamarád vedle vás v klidu popíjí pivo a komáři se ho ani nedotknou. Není to poprvé, co se to stane právě vám, zatímco jemu ne. Zkoušeli jste si to vysvětlit vším možným: krevní skupinou, tím, co jste snědli k obědu, tím, že jste „prostě sladší“. Realita je jiná a mnohem konkrétnější, než by člověk čekal.
Tým z Rockefellerovy univerzity v New Yorku pod vedením Leslie Vosshallové připravil experiment, který zní skoro jako z reality show pro hmyz. Osm dobrovolníků při opakovaných odběrech nosilo na předloktí nylonové punčochy šest hodin. Vědci jejich pachové vzorky porovnávali během tříleté studie; nešlo o nepřetržité každodenní nošení po celé tři roky. Vědci pak punčochy porovnávali ve všech možných dvojicích — jako turnaj, kde o postupu rozhodovaly samičky komára druhu Aedes aegypti, přenašeče horečky dengue, žluté zimnice a viru zika. Komáři dostali na výběr mezi dvěma vzorky pachu a letěli tam, kam je to táhlo silněji.
Výsledek byl až nečekaně jednoznačný. Jeden konkrétní účastník, ve studii označovaný jako subjekt 33, byl pro komáry čtyřikrát přitažlivější než druhý nejlákavější člověk ve studii — a stokrát přitažlivější než nejméně lákavý účastník, subjekt 19. Vědci to popisují tak, že rozdíl byl vidět během pár vteřin od začátku pokusu, aniž by věděli, který vzorek patří komu. Šlo o rozdíl v laboratorní přitažlivosti pachových vzorků, nikoli o předpověď, že dotyčný dostane u ohně přesně stokrát víc štípanců.
Čím se tedy pach subjektu 33 lišil? Když výzkumníci porovnali chemické složení kožního mazu (seba) mezi „komářími magnety“ a lidmi, kterých si komáři nevšímali, objevili padesát molekulárních sloučenin, jejichž hladina byla u přitažlivějších lidí výrazně vyšší. Nejsilnější signál patřil skupině látek zvaných karboxylové kyseliny. Tyhle kyseliny jsou přirozenou součástí kožního mazu a bakterie na vaší kůži je zpracovávají na tu směs látek, která tvoří váš jedinečný tělesný pach — ten, který vy sami necítíte, ale komáří čichové receptory ano.
Komáři nejdřív ze vzdálenosti desítek metrů zaměří oxid uhličitý, který vydechujete — podle něj se k vám orientují. Ale jakmile se přiblíží na pár metrů, přebírá kontrolu jemnější signál — právě ta směs karboxylových kyselin a dalších látek z kožního pachu. CO2 vás jen dostane do hry. Chemie kůže je jedním z vodítek; roli mají i další podněty včetně tepla a vydechovaného oxidu uhličitého.
Pro subjekt 33 z toho plyne nepříjemná zpráva: přitažlivost pachu zůstávala během sledování podobná. Někteří dobrovolníci byli ve studii zapojení několik let. Jejich návyky se během sledování mohly měnit, a přesto zůstávali pro komáry stejně přitažliví, nebo stejně neviditelní. V rámci sledování tedy šlo o poměrně stabilní vlastnost. Nelze z toho ale vyvodit, že se žádným způsobem nikdy změnit nemůže.
Vědci zkoušeli i genetickou cestu ven — vyšlechtili komáry bez konkrétních čichových receptorů v naději, že najdou takové, kteří přestanou lidi rozeznávat úplně. Nepovedlo se to. I komáři s vyřazeným receptorem si zachovali schopnost rozlišit mezi „magnetem“ a „nezajímavým“ člověkem, protože čichový systém komára má, jak to sama Vosshallová popisuje, záložní plán za záložním plánem. Samička tohoto druhu potřebuje krev pro tvorbu vajíček, takže evoluce jí dala víc než jednu cestu, jak vás najít.
Takže až vás příště kamarád u ohně bude škádlit, že jste „sladší“, vysvětlení je méně romantické a mnohem konkrétnější: rozdíl může souviset i s karboxylovými kyselinami na kůži. Samotný tento pokus ale nevysvětluje každý štípanec ani všechny druhy komárů. Neznamená také, že by ochrana před komáry neměla smysl. Vědci teprve uvažují, jestli by šlo přenést bakterie z kůže „neviditelného“ člověka na kůži toho přitažlivého a komáří magnet takhle zneutralizovat. V této studii šlo pouze o návrh pro další výzkum, nikoli o vyzkoušenou ochranu.
Zdroje
Foto: James Gathany, Wikimedia Commons, Public domain. Výřez pro titulní obrázek.






