Hlavní obsah

Vzali mu vedení divadla. Jiří Suchý v Semaforu hrál dál i za normalizace

Foto: David Sedlecký / Wikimedia Commons / J Suchý 2012.JPG / CC BY-SA 3.0; snímek oříznut

Foto: David Sedlecký / Wikimedia Commons, „J Suchý 2012.JPG“, CC BY-SA 3.0. Jiří Suchý při autogramiádě v Praze, 4. prosince 2012.

Jiří Suchý za normalizace přišel o vedení Semaforu a jeho práce se do médií dostávala obtížně. Z jeviště však nezmizel. S Jitkou Molavcovou a Ferdinandem Havlíkem pokračoval i v době, kdy měl výrazně omezené možnosti.

Článek

Divadlo pomáhal založit, ale za normalizace ho už nesměl vést. Před svými diváky ale Jiří Suchý mohl vystupovat dál. V jeho příběhu se tak prolínají dvě zdánlivě neslučitelné roviny: politický postih a pokračující práce na jevišti. V rozhovoru pro Paměť národa z roku 2009 vzpomínal, že na počátku sedmdesátých let nesměl kromě divadla dělat téměř nic. Zákaz řídit Semafor sice neznamenal konec hraní, muž úzce spjatý se vznikem této scény ale ztratil šéfovské pravomoci a měl omezené i další cesty ke svému publiku.

Pro tvůrce, jehož práce byla dříve běžně vidět i slyšet, to znamenalo zásadní obrat. V roce 1959 Suchý spolu s Jiřím Šlitrem spoluzaložil Semafor – divadlo písniček, drobných výstupů a slovního humoru. Jeho působnost však zdaleka nekončila u večerních představení. Během šedesátých let vydával knihy a gramodesky, tvořil pro rozhlas. Posluchači si ho pamatovali mimo jiné z Gramotingltanglů, kde prokládal oblíbenou hudbu vlastními úvahami. Rozdíl mezi tehdejším širokým záběrem a pozdějšími omezeními ukazuje, o co všechno dokázal režim autora připravit, i když mu samotné jeviště ponechal.

V roce 1968 Suchý podepsal manifest Dva tisíce slov a svůj podpis později neodvolal. Oficiální historie na webu Semaforu s tímto postojem spojuje zákaz vystupování v rozhlase a televizi, který přišel s nástupem normalizace. Do stejné doby spadá i ztráta tvůrčího partnera: o Vánocích roku 1969 zemřel Jiří Šlitr. Jak uvádí životopis na Suchého webových stránkách, autor tehdy dokonce zvažoval, že divadlo zavře. Své rozhodnutí pokračovat vysvětluje mimo jiné tím, že nechtěl udělat radost politikům, kteří Semaforu nepřáli. Jde o Suchého zpětné hodnocení vlastního rozhodnutí, nikoli o přímý důkaz tehdejšího smýšlení konkrétních funkcionářů.

Volné ruce však neměl ani v samotném divadle. Pro Paměť národa popsal, jak ho sledovala Státní bezpečnost a předvolávala k výslechům. Vzpomínal rovněž na to, jak se o domovskou scénu musel dělit s dalšími soubory. Méně hracích dnů pro jeho skupinu logicky znamenalo méně příležitostí k vystupování. Snaha omezit jeho působení tak podle něj nemusela nutně vést k úplnému uzavření divadla, projevovala se právě zmenšováním prostoru, který mu na společném jevišti zbýval. Mimo Semafor Suchý vyrážel i do mládežnických klubů v menších městech. Společnost mu na těchto cestách dělala Jitka Molavcová.

Jitka Molavcová nastoupila do Semaforu v roce 1970 a postupem času se stala Suchého nejbližší hereckou partnerkou. Důležitou roli měl také Ferdinand Havlík, který se po Šlitrově smrti stal hlavním skladatelem Semaforu. V roce 1972 měla premiéru Kytice, Suchého osobité zpracování Erbenových balad s Havlíkovou muzikou. I v počátcích normalizace tak vzniklo nové představení, ke kterému se divadlo později vracelo. Příběh oněch let proto neodpovídá představě umělce, který už jen čeká, až mu režim dovolí znovu pracovat. Suchý psal dál pro konkrétní kolegy a pro diváky, kteří přišli do hlediště.

Dobová omezení navíc nepředstavovala absolutní a nepřetržitý zákaz úplně všeho. Oficiální chronologie Semaforu zmiňuje vydání třídeskového kompletu Kytice v roce 1974, album Písničky a povídání ze Semaforu, které vyšlo u Pantonu v roce 1977, i výjimečnou účast Suchého s Molavcovou na natáčení televizního Silvestru téhož roku. Knižní texty si k lidem hledaly cestu přes Jonáš klub, který v letech 1981 a 1982 vydal oba díly Orchestrionu z ráje. Český rozhlas v roce 2019 při přípravě archivního programu popsal Suchého rozhlasovou přítomnost v letech 1970 až 1989 jako sporadickou. Přesnější obraz tehdejší situace proto zahrnuje omezení i jednotlivé výjimky.

V roce 1985 se na jeviště vrátil kabaretiér Jonáš ve hře Jonáš dejme tomu v úterý. Po jeho boku už tehdy stála Melicharová v podání Jitky Molavcové a o rok později následoval film Jonáš a Melicharová. V listopadu 1989 se Semafor připojil ke stávce. Suchý vzpomínal, jak diváky místo standardního představení zvali na otevřené besedy prokládané písničkami. V prosinci pak společně s Molavcovou objížděli vysoké školy na podporu studentů. Jejich zpěv tentokrát doprovázel debaty o konci režimu, který Suchému dlouhá léta zužoval prostor pro práci.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje

Foto: David Sedlecký / Wikimedia Commons, „J Suchý 2012.JPG“, CC BY-SA 3.0. Jiří Suchý při autogramiádě v Praze, 4. prosince 2012.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz