Hlavní obsah

Na poradě přikyvujete, i když pochybujete. Možná v tom nejste sami

Foto: Ilustrační obrázek vytvořený pomocí AI.

Ilustrační obrázek vytvořený pomocí AI.

Všichni mlčí, takže všichni souhlasí? Psychologové popsali situaci, kdy se členové skupiny mýlí v tom, co si myslí ostatní. Každý se považuje za výjimku a skupina se řídí názorem, který vlastně nemusí sdílet téměř nikdo.

Článek

„Tohle přece nemůže fungovat. Ostatní ale asi vědí něco, co já ne.“ Šéf na pondělní poradě promítá nový plán a vy v něm vidíte trhlinu. Rozhlédnete se po místnosti. Kolegyně naproti si dělá poznámky, kolega vedle přikyvuje a nikdo se na nic neptá. Raději tedy také mlčíte. Po poradě pak na chodbě zaslechnete, jak dva lidé z týmu polohlasem říkají skoro přesně to, co jste si sami mysleli. Přitom na poradě přikyvovali úplně stejně jako vy.

Psychologie tento jev nazývá pluralistická ignorance. Pojem se připisuje Floydu Allportovi a jeho studentovi Danielu Katzovi, kteří ho použili v roce 1931 v knize o postojích studentů na Syracuse University. Označuje situaci, kdy se lidé mylně domnívají, že většina ostatních smýšlí jinak než oni sami. Mnozí se pak přidají k názoru, který nesdílejí, protože ho považují za většinový. Nejde přitom o falešný konsenzus. Při něm totiž člověk naopak přeceňuje, kolik lidí sdílí jeho vlastní názor. U pluralistické ignorance se jedinec považuje za výjimku, ačkoli řada lidí v jeho okolí uvažuje podobně.

Vraťme se k naší modelové poradě. „Má k tomu někdo něco?“ zeptá se šéf a nechá otázku chvíli viset ve vzduchu. Vy přesně víte, proč mlčíte: nechcete působit, že jste nepochopili zadání, a nechcete zdržovat. U ostatních ale stejné motivy nevidíte. Vnímáte jen kývající hlavy a zavřené notebooky. Své mlčení si vysvětlujete opatrností, zatímco mlčení ostatních si vykládáte jako souhlas. Kolega vedle vás si může myslet totéž o vás. Šéf nakonec odchází s pocitem, že tým jeho plán přijal. Když se za měsíc trhlina skutečně projeví, na chodbě rázem zaznívá: „Já jsem to tušil od začátku.“ Nahlas to ale tehdy neřekl nikdo.

Rozdíl mezi vlastním názorem a odhadem názorů ostatních zkoumali psychologové Deborah Prentice a Dale Miller ve studii, kterou v roce 1993 vydal časopis Journal of Personality and Social Psychology. Ve čtyřech dílčích výzkumech porovnávali, co si vysokoškoláci sami myslí o pití alkoholu na kampusu a jaké postoje přisuzují svému okolí. Studenti opakovaně uváděli, že jim místní pijácké zvyklosti vadí více než průměrnému studentovi, a to i ve srovnání s jejich vlastními přáteli. Během semestru pak muži své postoje postupně přizpůsobovali domnělé normě, zatímco ženy nikoliv. Studenti, kteří se mylně považovali za názorově odlišné od ostatních, vykazovali podle některých nepřímých ukazatelů slabší vazbu k univerzitě než ti, kteří se za odlišné nepovažovali. Studie se sice týká alkoholu, nikoli firemních schůzek, na porady ji lze vztáhnout jako ilustraci podobného rozporu: odhad toho, co si myslí ostatní, se může rozcházet s jejich skutečným názorem.

Že má takový omyl reálné dopady, ukázali ekonomové Leonardo Bursztyn, Alessandra González a David Yanagizawa-Drott. Podle jejich studie v časopise American Economic Review z roku 2020 velká většina zkoumaných mladých ženatých mužů v Saúdské Arábii v soukromí podporovala, aby ženy pracovaly mimo domov. Podporu ze strany ostatních mužů, a to i vlastních sousedů, ale výrazně podceňovali. Když výzkumníci náhodně vybrané části z nich sdělili, jak to ostatní muži vidí doopravdy, byli tito muži ochotnější pomoci svým manželkám hledat práci. O několik měsíců později se pak jejich manželky častěji ucházely o zaměstnání mimo domov a chodily na pohovory.

Pro porady může být užitečné připomenutí: mlčení není důkaz souhlasu. Pouhá otázka „Souhlasí všichni?“ sama o sobě mnoho neprozradí, protože vyjádřit nesouhlas obvykle vyžaduje větší odvahu než jen přikývnout. Situaci může usnadnit, pokud se názory sesbírají ještě předtím, než kdokoli uvidí reakce ostatních – například pomocí anonymní ankety nebo tím, že každý napíše jednu výhradu na papír. Zkusit lze i otázku „Co by se mohlo pokazit?“, protože z pochybností dělá konstruktivní úkol, a nikoli vzpouru. Pokud poradu sami nevedete, může stačit, když první opatrnou námitku vyslovíte nahlas vy. Zprostředkujete tak ostatním informaci, kterou jim mlčení neposkytlo: že v tom možná nejsou sami. Saúdská studie naznačuje, že pravdivá informace o postojích okolí může změnit chování. Výzkum se však netýkal porad a nijak nezaručuje, že se k vám všichni přidají.

Kdy jste na poradě naposledy přikývli jen proto, že přikyvovali ostatní? A jste si jistí, že oni nepřikyvovali jen kvůli vám?

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje

Prentice, D. A., Miller, D. T.: Pluralistic ignorance and alcohol use on campus: Some consequences of misperceiving the social norm. Journal of Personality and Social Psychology 64 (1993), č. 2, s. 243–256 – https://doi.org/10.1037/0022-3514.64.2.243

Bursztyn, L., González, A. L., Yanagizawa-Drott, D.: Misperceived Social Norms: Women Working Outside the Home in Saudi Arabia. American Economic Review 110 (2020), č. 10, s. 2997–3029 – https://doi.org/10.1257/aer.20180975

Wikipedia: Pluralistic ignorance – https://en.wikipedia.org/wiki/Pluralistic_ignorance

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz