Článek
Ve svém posledním dopise Milada Horáková rodinu požádala, aby si vyžádala její předchozí psaní. Považovala ho za svůj odkaz určený výhradně lidem, které milovala. Napsala ho v pankrácké cele při čekání na popravu. Komunistické úřady však její přání nesplnily a pozůstalým dopisy nevydaly. K dceři Janě tak dorazily až po pádu režimu. Slova, jež měla její nejbližší podržet v prvních chvílích po smrti, četla dospělá žena s odstupem čtyřiceti let. Velkou část života mezitím prožila bez nich.
Milada Horáková bývá připomínána především jako politička odsouzená ve vykonstruovaném procesu. Už před válkou se však jako právnička věnovala sociálním otázkám či zrovnoprávnění žen a spolupracovala s Františkou Plamínkovou. Za nacistické okupace se zapojila do odboje, prošla vězením a v roce 1944 dostala u soudu v Drážďanech osmiletý trest. Vrátila se v roce 1945. Jako poválečná poslankyně se po únoru 1948 nesmířila s komunistickým převratem. Udržovala kontakty s demokratickou opozicí i s lidmi v exilu. Znovu ji zatkli v září 1949.
Soudní proces z přelomu května a června 1950 probíhal podle předem připraveného scénáře. Ústav pro studium totalitních režimů podrobně popisuje dohodu mezi Státní bezpečností, prokurátory a soudci, stejně jako roli sovětských poradců při vyšetřování. Horáková čelila spolu s dalšími obžalobě z velezrady a vyzvědačství. Padly čtyři rozsudky smrti, přičemž samotné popravy proběhly 27. června na Pankráci. Soukromé dopisy z posledních dnů přitom ukazují jiný okruh jejích myšlenek než obžalovací spisy: vztahy s blízkými, vděčnost za jejich lásku a bolest z toho, co jim svou nepřítomností způsobí. Právě k nim se obracela znovu a znovu.
V listu z 24. června vzpomínala na období po návratu z německého vězení. Rodina jí tehdy poskytla laskavou péči, shovívavost a bezpečné útočiště, kam se mohla unavená vracet a čerpat nové síly. Sama si vyčítala, že se rozdávala mnoha lidem a na ty nejbližší jí zbývalo jen málo času. Kdyby mohla vrátit čas, napravila by právě tohle. Nebyl to dopis ženy, která by před rodinou skládala vlastní pomník. Připouštěla v něm vlastní omyly i sobeckost a prosila o odpuštění. Příbuzné dokonce nabádala, aby si na ni dokázali zachovat kritický pohled, i když ji milují.
Vnímat tuto sebereflexi jako doznání k vykonstruovaným obviněním by ale znamenalo zaměnit dvě různé věci. Horáková uvažovala o ceně svého veřejného působení pro rodinu; zároveň v dopise trvala na tom, že vlast ani její lid zradit nechtěla. Nepřála si, aby její blízcí zůstali uzavření ve vlastní bolesti nebo aby se báli ji kriticky hodnotit. Do soukromého loučení se tak promítly jak pochybnosti nad osobními rozhodnutími, tak i přesvědčení o tom, že jednala poctivě. Obojí existuje v dochovaném přepisu bok po boku a při čtení není důvod ani jednu z těchto rovin opomíjet.
Poslední psaní je datováno 27. června ve 2:30 ráno. To už měla Horáková za sebou osobní rozloučení s rodinou. Myslela na těhotnou sestru Věru, na dítě, které přijde na svět, i na dceru Janu. Tu vybízela, aby svou statečnost obracela k tomu, co buduje. Jana Kánská v rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2020 vzpomínala, že při poslední návštěvě nesmělo dojít k žádnému fyzickému kontaktu. Bylo jí tehdy necelých sedmnáct let. Matku si z oné chvíle zapamatovala jako vyrovnanou a vzpřímenou ženu, její dopisy však ještě dlouho číst nemohla.
Zadržované listy rodina dostala teprve v roce 1990. Kánská později popsala, jak se po příjezdu za tetou zavřela v pokoji a začetla se do nich. Ve zmíněném rozhovoru z roku 2020 také vysvětlila, proč originály svěřila Národnímu muzeu: bála se totiž, že by jim washingtonská vlhkost mohla časem uškodit. Kopie si ponechala. Vracela se k nim však jen zřídka, protože ji dojímaly. Dopisy, které dnes můžeme vnímat jako historické prameny, pro ni zůstaly především slovy vlastní matky.
Zdroje






