Článek
Třetího června 1968 přivezli Andyho Warhola do newyorské nemocnice s těžkým střelným poraněním. Kulka poškodila několik vnitřních orgánů a život mu zachránila dlouhá operace. Muzeum Andyho Warhola uvádí, že byl po příjezdu údajně prohlášen za mrtvého; jisté je, že se ocitl velmi blízko smrti. Po téměř dvou měsících ho propustili, následovaly však další zákroky. Strach z nemocnic, který ho provázel už dříve, po střelbě zesílil.
Narodil se 6. srpna 1928. Svět ho zná jako muže, který namaloval plechovku od polévky a udělal z ní symbol celé generace, jako tvůrce Factory, kde se scházely newyorské celebrity, lidé z uměleckého podzemí i hudebníci z Velvet Underground. Méně se už ale mluví o tom, co se stalo v jeho hlavě poté, co ho v kanceláři na Union Square postřelila Valerie Solanas, bývalá herečka z jeho experimentálních filmů, která se s ním dostala do konfliktu kvůli rukopisu své divadelní hry.
Atentát změnil i jeho běžný život. Kvůli následkům zranění musel nosit chirurgický korzet. Jeho tělo potřebovalo dlouhodobou péči, ale právě k nemocnicím získal ještě větší nedůvěru. U člověka, který veřejně působil tak odtažitě, jde o podstatný protiklad: obrazy smrti ve vlastní tvorbě snášel jinak než možnost dalšího pobytu na operačním sále.
Když mu v roce 1973 diagnostikovali žlučové kameny, operaci odkládal. Jeho lékař později spojoval tuto neochotu s přesvědčením, že pobyt v nemocnici nepřežije. V únoru 1987 už se podrobil odstranění nemocného žlučníku. Dne 22. února, den po operaci, zemřel v osmapadesáti letech na srdeční zástavu. Obavy z nemocnice podle svědectví přispívaly k tomu, že péči oddaloval. Samotná smrt však nastala po chirurgickém zákroku; nelze ji prostě ztotožnit s jeho strachem.
V jiných oblastech se Warhol pokoušel nejistotu zvládat záznamem. Používal diktafon, nahrával rozhovory a ve své knize Filozofie Andyho Warhola ho žertem označoval za manželku. Přístroj patřil k jeho způsobu práce stejně jako fotografie a film. Lidé z jeho okolí se tak dostávali nejen na plátna a do filmů, ale také na pásky zachycující jejich řeč a každodenní situace.
Nahrávání mu umožňovalo vracet se k okamžikům, které by jinak zmizely. Nemocnice naopak představovala prostředí, v němž průběh událostí určoval někdo jiný. Vedle obrazů a nahrávek se do jeho života stále vracela i péče o zraněné tělo. Smrt, kterou v umění tolikrát zobrazil, po atentátu nebyla jen vzdáleným námětem.
Muzeum, které nese jeho jméno, stojí v Pittsburghu, kde se roku 1928 narodil. Uchovává nejen známé obrazy, ale i stopy každodenního života, který si pečlivě zaznamenával. Vedle plechovek polévky a portrétů slavných tváří do tohoto příběhu patří také chirurgický korzet a dlouhé zotavování po střelbě. Připomínají, že zdánlivě neosobní tvář popartu měla velmi zranitelné tělo.
Zdroje
Podklad ilustrace: Jack Mitchell, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0. Portrétní ilustrace pomocí OpenAI image_gen: převod do kresby, odstranění pozadí a rozšíření kompozice. Nejde o původní fotografii.






