Článek
S Karlem žiju od svých osmnácti, tedy už sedm let. Když jsme spolu začali chodit, byl to doslova můj princ na bílém koni – o dvacet let starší, zkušený, srovnaný. Nikdy jsem u něj necítila tu mladickou nerozhodnost, nerozvážnost a nejistotu, kterou vídám u svých vrstevníků. Tohle mi vždycky vyhovovalo.
Jenže teď, když jsem na mateřské, začínám vidět věci trochu jinak. Všechny peníze, které jsem vydělala ještě v práci, chodily přímo na Karlův účet. On to považoval za praktické řešení. Já z nich dostávala 10 % na svůj účet jako „kapesné“. Zbytek Karel vždycky detailně rozplánoval – bydlení, rezerva, spoření, dovolené. Nikdy jsme neměli nouzi a vždycky jsme žili nadprůměrně. Přesto jsem teď začala cítit něco jako tichou vzpouru.
Nemyslím si, že by Karel peníze jakkoliv zneužíval nebo rozhazoval. Spíš naopak, všechno má pod kontrolou, perfektně promyšlené, dokonale spočítané. Jenže já si najednou připadám jako malé dítě, které dostává přidělenou částku a nesmí překročit jasně dané hranice. Teď, když jsem doma s dítětem a nemám vlastní příjem, to doléhá o to víc. Každý nákup, každý kousek oblečení pro sebe nebo pro dítě vlastně prochází jeho kontrolou, byť třeba jen nepřímou. A mně to najednou přijde ponižující.
Občas přemýšlím, jestli jsem nebyla moc mladá, když jsem mu tuhle kontrolu dobrovolně předala. Vždyť peníze, které vydělávám nebo dostávám, by přece měly být taky moje, ne? Copak nejsem dost dospělá, abych si mohla sama rozhodnout, za co utratím?
Možná je to jen o komunikaci, možná bych měla Karlovi říct, jak se cítím. Ale jak to udělat, když je přece všechno „dokonalé“ a „pro naše dobro“? Jak mu vysvětlit, že nechci být další položka v jeho excelové tabulce?
Co myslíte, je normální, že se takhle cítím, nebo to jen zbytečně řeším? Bojím se být nevděčná, vždyť díky jeho plánování žijeme ve finanční jistotě.
