Článek
Jmenuji se Tadeáš, je mi 35 a před pěti lety jsem se rozhodl splnit si svůj sen – začít podnikat v truhlařině. Na vybavení dílny jsem potřeboval půl milionu korun, které jsem si půjčil od svého švagra Antonína. Pro mě tehdy nereálná částka, pro Antonína, který vlastní několik restaurací, jen zlomek jeho úspor.
Domluvili jsme se jasně – pravidelné splátky a symbolický úrok, který měl pokrýt inflaci. Vše jsem dodržoval, nikdy jsem se neopozdil ani o den. Přesto se něco změnilo. S Antonínem a mojí sestrou jsme se najednou přestali vídat. Nechápal jsem proč, ale cítil jsem, že švagr čeká víc, než bylo domluveno. Vždycky ho rozčilovalo, když viděl, že si koupím nový telefon nebo jedu s rodinou na dovolenou.
Já jsem to viděl jinak. Peníze, které jsem si půjčil, šly skutečně jen do podnikání. Ale to, co jsem vydělal, už přece bylo na mně. Švagr to tak necítil. Každý můj výdaj mimo splátky považoval za zbytečnost, dokonce za urážku jeho pomoci.
Trvalo to skoro tři roky, než jsme se náhodou potkali na chalupě u rodičů. Večer jsme se spolu opili a poprvé si otevřeně promluvili. Najednou bylo jasno. Antonín přiznal, že očekával trochu větší vděčnost, a já zase, že mě dusilo, jak mě kontroloval a soudil moje utrácení.
V tu noc jsme si vyčistili vzduch. Od té chvíle jsem začal splácet o trochu víc, aby viděl mou snahu. Antonín zase uznal, že jsem nikdy nic neporušil. Teď už ví, že když něco vydělám, můžu s tím dělat, co chci. Vztahy jsou zase dobré, ale jedno vím jistě – půjčovat si peníze od rodiny, to už raději ne.
