Článek
Když švédská akademie 13. října 2016 oznámila, že Nobelovu cenu za literaturu získává Bob Dylan, oceněný překvapivě nereagoval jinak než tichem. Tedy překvapivě na laureáta takové ceny. To i o jiných, kteří by ji rádi měli také je dnes slyšet podstatně více. Ale zpátky k muzice. Akademie se pokoušela Dylana kontaktovat. Neodpovídal. Mluvčí akademie Sara Danius ho nakonec nazvala „nedostupným“ a dodala, že pokud cenu nechce převzít, je to čistě jeho věc. Po dvou týdnech ticha a nejasností Dylan cenu přijal — v tiskovém prohlášení, bez osobní účasti.
Ceremoniál v Stockholmu proběhl 10. prosince 2016 - jak jinak, než bez něj. Dylan poslal alespoň slavnostní řeč, kterou přečetla americká velvyslankyně Azita Raji. Byla to výjimečná řeč — mluvil v ní o Moby Dickovi, o válečných písních, o tom, zda literatura musí být „čtena“ nebo zda může být „slyšena“. Ale fyzicky tam zkrátka nebyl.
Do Stockholmu přijel v dubnu 2017 — soukromě, bez publicity, na krátký koncert. Převzal při té příležitosti pamětní medaili, ale bez jakéhokoliv ceremoniálu. A nikdy se ani náznakem neomluvil za to, že přišel o čtyři měsíce pozdě.
Bobem Dylanem však nebyl vždy. Narozen 24. května 1941 v Duluthu v Minnesotě jako Robert Allen Zimmerman, přijal umělecké jméno Dylan — nejpravděpodobněji po welshském básníku Dylanu Thomasovi, ačkoliv sám to nikdy jednoznačně nepotvrdil. Jméno si pak změnil legálně v roce 1962. O svém původu a dětství mluvil s nápadnou neochotou — rané rozhovory z šedesátých let jsou plné smyšlené biografie.
Dylan se celý život bránil kategoriím. V šedesátých letech ho hnutí za občanská práva přijalo jako svého barda — pak se od nich distancoval. Folkoví fanoušci ho prohlásili za hrdinu — pak ovšem přišel na festival v Newportu v roce 1965 s elektrickou kytarou a polovina publika ho vypískala. Jako „Jidáše“ ho z publika nazval jeden z fanoušků na koncertě v Manchesteru. Dylan se však jen otočil ke kapele a řekl: „Hrajte sakra hlasitě.“
Je fascinující, co z Dylana udělaly dekády — čím více toho vytvořil, tím méně dostupný byl. Čím méně mluvil a vysvětloval, tím více se mu lidé snažili porozumět. Každé nové album je analyzováno, každý text dekódován. A Dylan mezitím prostě jezdí na koncerty — stovky ročně, rok za rokem. Tak intenzivně, že fanoušci jeho turné nazvali „Never Ending Tour“ — nekončící turné. Začalo v roce 1988 a v podstatě neskončilo.
V roce 2020 vydal Dylan desku Almost Blue — své třicáté sedmé studiové album (přesný počet závisí na tom, co všechno se započítá jako plnohodnotná deska). To mu bylo 79 let. Jen pouhý rok předtím ale napsal první původní píseň po dlouhých osmi letech — Murder Most Foul, sedmnáctiminutový epos o atentátu na Kennedyho. Vydal ji zadarmo, bez propagace, přes noc, pod rouškou tmy - i marketingové.
Nobelův výbor mu dal cenu za to, že „vytvořil nové poetické výrazy ve velké americké písňové tradici.“ S tím nejde nesouhlasit. Ale co na Dylanovi fascinuje generace, je něco jiného: odmítl být tím, čím ostatní chtěli, ba někdy i potřebovali, aby byl. A dělal to systematicky, po celých dlouhých 65 let své kariéry.
Zdroje:
