Článek
Nejde jen o to, že jste unavení. Spíte, odpočíváte — a přesto ráno nemáte energii ani chuť. Věci, které vás dřív bavily, najednou nevyvolávají nic. Kolegové, přátelé, projekt, který jste milovali — všechno se zdá vzdálené, jako za sklem. Pokud tohle poznáváte, nemusí to být jen Váš špatný týden.
Vyhoření — anglicky burnout — popsal poprvé psychoanalytik Herbert Freudenberger v roce 1974. Pracoval tehdy s dobrovolníky v newyorské krizové klinice a všiml si, jak lidé, kteří do práce vstupovali s obrovským nadšením, po čase ztrácejí energii. Cynismus narůstá a výkon klesá. Pojmenoval tento proces jako „vyhoření“ — oheň, který pohasíná.
Světová zdravotnická organizace zařadila burnout v roce 2019 do Mezinárodní klasifikace nemocí jako „pracovní fenomén“ — ne jako nemoc, ale jako syndrom plynoucí z chronického pracovního stresu, který se nedaří zvládnout. Definuje ho třemi dimenzemi: vyčerpání, narůstající odstup nebo cynismus vůči práci a snížená profesní efektivita.
Největší zrádnost vyhoření spočívá v jeho postupnosti. Nezačne z ničeho nic, třeba v pondělí. Buduje se měsíce — někdy roky. V první fázi člověk kompenzuje narůstající stres zvýšeným úsilím: pracuje více, přebírá víc úkolů, snaží se zachránit situaci výkonem. Tělo a mysl to dočasně zvládnou. Ale energetické rezervy nejsou nekonečné — a pokud odpočinek nepřijde ani tehdy, přijde místo něj zhroucení. Tělo si tak o něj řekne, ať chceme, nebo ne.
Výzkumnice Christina Maslach z UC Berkeley, která vyvinula nejpoužívanější nástroj pro měření vyhoření (Maslach Burnout Inventory), identifikovala šest klíčových faktorů pracovního prostředí, které k vyhoření přispívají: přetížení prací, ztráta kontroly, nedostatečné uznání, rozpad komunity na pracovišti, nespravedlnost a konflikt hodnot. Ani jeden z těchto faktorů nesouvisí s osobní slabostí nebo nedostatkem odolnosti. Jsou to systémové charakteristiky prostředí.
Jak bezpečně poznáte vyhoření — že se nejedná např. jen o prostou únavu? Únava se dá dospat. Vyhoření nikoliv. Jeho charakteristickým příznakem je emoční otupělost — nezájem o věci, které dříve vyvolávaly nadšení nebo alespoň jistou angažovanost. Spolu s tím pak narůstá cynismus vůči práci nebo lidem, s nimiž pracujete. A třetí pilíř: pocit neúčinnosti — pocit, že i když pracujete, nemá to smysl, výsledky vší snahy jsou k ničemu.
Vyhoření se nejčastěji spojuje s pomáhajícími profesemi — pečovatelé, zdravotní sestry, učitelé, sociální pracovníci, ale třeba i lékaři. Výzkumy posledního desetiletí ale ukazují, že se vyhoření šíří do všech profesí a věkových skupin. Průzkum APA z roku 2021 zjistil, že 79 % amerických zaměstnanců zažilo příznaky vyhoření v průběhu předchozího měsíce. Pandemie covidu a s ní spojený nárůst práce z domova tento trend dále urychlily.
Prvním krokem není „víc odpočívat“ — i když odpočinek je důležitý. Prvním krokem je pojmenovat, co se děje — a neoznačovat to jako lenost nebo slabost. A ačkoliv někdy může stačit situaci pojmenovat sám v sobě, nebo popsat nahlas před přítelem, jde rozhodně o závažný stav, který si zaslouží konzultaci s odborníkem. A nemusí se běžet hned za psychiatrem, terapeut může pomoci s duševní hygienou a zároveň kvalifikovaně posoudit, zda takový stav vyžaduje konzultaci dalších odborníků, či dotyčnému jen chybí návod, jak si pomoci sám.
Zdroje
