Článek
Prohlášení mělo jen několik řádků. Dvacátého třetího listopadu 1991 v něm zpěvák potvrdil, o čem se v tisku dlouho spekulovalo: je HIV pozitivní a má AIDS. Ve stejném sdělení se však vrátil i k něčemu, na čem mu záleželo po celý život — ke svému soukromí. O den později, 24. listopadu, Freddie Mercury zemřel. Veřejné oznámení přišlo až na samém konci, kdy za ním už byly poslední nahrávky i poslední hudební klip s Queen.
Frontman kapely Queen patřil od sedmdesátých let k nejvýraznějším postavám rockové scény. Bohemian Rhapsody, We Are the Champions nebo vystoupení na Live Aid v roce 1985 z něj udělaly ztělesnění jevištní suverenity — muže, který dokázal dirigovat stadion jediným gestem. Stačilo, aby nastavil mikrofon směrem k publiku, a tisíce lidí mu odpověděly. Takového Mercuryho si diváci pamatovali: výstředního, sebejistého a ochotného zaplnit každý kout pódia. Z této podoby ale nešlo spolehlivě vyčíst, jak se choval mezi lidmi, které neznal, ani kolik pozornosti snášel mimo koncert.
Narodil se 5. září 1946 na Zanzibaru jako Farrokh Bulsara. Velkou část dětství strávil v Indii, kde chodil do internátní školy St Peter’s a učil se hrát na piano. S rodinou se v roce 1964 přestěhoval do Anglie a později studoval grafický design na Ealing College of Art. Než se stal zpěvákem Queen, prošel i jinými kapelami. Vyprávění o nesmělém chlapci, který se jednou promění v pána stadionů, svádí k jednoduché pohádce. Mercuryho ostych se ovšem s úspěchem nevypařil. Jeho oficiální web připomíná, že mimo okruh blízkých přátel a pozvaných hostů dokázal být velmi plachý.
Na sklonku života si Mercury dál chránil soukromí, zatímco tisk spekuloval o jeho zdraví. Zdravotní stav zpěváka se stal předmětem spekulací a zprávy o něm předbíhaly jeho vlastní vyjádření. V posledním prohlášení Mercury vedle diagnózy vysvětlil i svůj vztah k veřejnosti. Zároveň připomněl, že poskytoval málo rozhovorů a že na tomto postoji nehodlá nic měnit. Ani oznámení diagnózy tedy nepojal jako pozvánku k dalšímu vyptávání. Sám určil, co chce veřejnosti sdělit. Jevištní otevřenost pro něj neznamenala povinnost zpřístupnit všechno ostatní.
Zatímco se pozornost obracela k jeho zdraví, dál vznikala hudba. Queen vydali alba The Miracle v roce 1989 a Innuendo v roce 1991; další Mercuryho nahrávky pak využili na posmrtném albu Made in Heaven. Brian May později vzpomínal, že se kapela přizpůsobovala chvílím, kdy se Freddie cítil dost dobře, aby mohl přijít do studia. Chtěl nazpívat co nejvíc materiálu, který po něm zůstane. Nebyla to práce člověka, jenž měl všechno pod kontrolou. Byla to práce v čase, který nemoc stále víc omezovala, a s kolegy, kteří se snažili zbývající možnosti využít.
Třicátého května 1991 natočil svůj poslední hudební klip s Queen, k písni These Are the Days of Our Lives. Od razantních stadionových vystoupení ho dělila nejen komorní atmosféra záběru, ale i viditelně zhoršené zdraví. V závěru se podívá přímo do kamery a zpívá, že stále miluje. Fanoušci v tom dodnes vidí rozloučení; záměr samotného Mercuryho však není třeba domýšlet, aby scéna působila. Pohled do objektivu a několik slov unesou mnohem víc než další vysvětlení. Člověk, který kdysi zaplnil celé pódium, tentokrát téměř nehybně stojí před kamerou.
Na jaře 1992 se jeho hudba znovu rozezněla na stadionu ve Wembley při vzpomínkovém koncertu. Po něm Brian May, Roger Taylor a manažer Jim Beach založili Mercury Phoenix Trust, organizaci podporující prevenci HIV a pomoc lidem zasaženým HIV/AIDS. Veřejnost se tak k Mercuryho nemoci vracela i jinak než prostřednictvím spekulací. Vedle posledního prohlášení zůstaly písně, které stihl nazpívat, a v klipu k These Are the Days of Our Lives ten krátký pohled do kamery.
Zdroje
Foto: Carl Lender, Wikimedia Commons, CC BY 2.0. Výřez pro titulní obrázek.
