Článek
Když v létě 1956 přiletěla na londýnské letiště, obklopil ji dav novinářů s obvyklými otázkami. Marilyn Monroe se ale jen tak neusmála do kamery, ani svůdně nezapadla do připraveného vozu. Místo toho jim ukázala knihu, kterou svírala v ruce. Byl to Dostojevskij.
Narodila se 1. června 1926 jako Norma Jeane Mortenson. Její matka trpěla schizofrenií, otce nikdy nepoznala a dětství strávila v kolotoči pěstounských rodin a sirotčinců. Ze světa, který ji znovu a znovu zklamával, si našla únik – knihy. Zatímco ji Hollywood přetvářel v „blonďatou bohyni“, Monroe si v soukromí budovala knihovnu čítající přes čtyři sta svazků. Nechyběl v ní Whitman, Milton, Hemingway, Tolstoj. A samozřejmě Dostojevskij.
Hollywood ale nepotřeboval intelektuálku. Studio 20th Century Fox z ní chtělo mít produkt. Monroe dostávala role naivních krásek, které se jen promenádují v hezkých šatech a trousí vtipné hlášky. Každý její pokus prosadit si serióznější roli studio smetlo ze stolu. Na konci roku 1954 – po filmech jako Jak si vzít milionáře nebo Páni mají radši blondýnky – udělala něco, co bylo v tehdejším studiovém systému takřka nemyslitelné. Odmítla podepsat novou smlouvu, opustila Hollywood a přestěhovala se do New Yorku.
Tam se zapsala do slavného Actors Studia k Lee Strasbergovi. Učila se jeho „Metodu“: žádné koketování s kamerou, jen přímý ponor do vlastních emocí. Spolužáci – budoucí hvězdy jako Al Pacino nebo Dustin Hoffman – ji zpočátku brali s despektem. Sám Strasberg o ní ale veřejně prohlásil, že je po Marlonu Brandovi jedním z největších talentů, které kdy učil.
V New Yorku si Monroe také založila vlastní produkční společnost: Marilyn Monroe Productions. V roce 1956 si díky ní prosadila první skutečně odlišný projekt – film Zastávka v Kansasu (Bus Stop). Kritika jásala. Studio to ale považovalo za pouhou anomálii. Monroe se však nevzdala a přesvědčila Fox, aby ji obsadilo po boku Laurence Oliviera do filmu Princ a tanečnice (The Prince and the Showgirl). Olivierovi trvalo celé natáčení, než uznal, že Monroe – jakkoli byla na place nesnesitelně nedochvilná a nejistá – má před kamerou dar, který on sám nedokázal racionálně vysvětlit.
Kromě herectví se Monroe intenzivně věnovala psaní. Zůstaly po ní básně, deníkové záznamy i poznámky ke knihám. Po její smrti v srpnu 1962 se v jejím bytě našla rozsáhlá korespondence, jejíž část je dnes v archivech. Dopisy odhalují ženu, která se trápila svou veřejnou image – a zároveň ji vědomě budovala jako štít. „Já a Marilyn Monroe jsme dvě různé bytosti,“ napsala jednou. „Ale já jsem jediný člověk, který ví, jak ji hrát.“
I sto let po svém narození zůstává Marilyn Monroe ikonou. Méně se už ale mluví o tom, že její skutečný odkaz byl revoluční: rozbila železná pravidla studiového systému, když si založila vlastní produkční firmu a jako herečka si vybojovala právo na kontrolu nad svými projekty.
Její dědictví nejsou šaty ve vitríně. Je to podpis na smlouvě, kterou si musela vybojovat.
Zdroje:
