Článek
V září 1975 stála osmnáctiletá Martina (rozená Šubertová) před úředníky amerického imigračního úřadu v New Yorku a požádala o politický azyl. Bylo to rozhodnutí, které v ní zrálo celé měsíce, ale samotný krok musela provést ve zlomku vteřiny a bez zaváhání. Věděla totiž, že další příležitost by už nikdy nemusela přijít.
Vyrostla v Řevnicích u Prahy, kde ji trénoval její otčím Mirek Navrátil, po kterém přijala své slavné příjmení. Tenis hrála od dětství s vášní, která dalece přesahovala pouhý talent. Trénovala s obrovskou intenzitou, sledovala záznamy světových hráčů a snila o kurtech, kam by nedosáhl socialistický sportovní systém. Ten ji totiž bral jako národní majetek a přesně tak s ní i zacházel.
Důvodů k emigraci bylo více. Komunistické vedení sportu tvrdě kontrolovalo cestování, výdělky i veškerá rozhodování hráčů. Ačkoliv Martina na Západě vydělávala dolary, značnou část z nich musela odevzdávat státu. Nesměla hrát tolik turnajů, kolik by si přála, a cítila, že pod takovým dohledem nikdy nedosáhne toho, na co má skutečně potenciál.
Na US Open v roce 1975 proto oslovila americké úřady s žádostí o azyl. Své rodině – matce a babičce – předem nic neřekla. Bála se, že by jí to buď rozmluvily, nebo že by je tím okamžitě dostala do velkých problémů. V obojím měla pravdu. Její rodina následně čelila obrovskému tlaku ze strany státu, byla sledována a v dalších letech měla ztížený přístup k zaměstnání i cestování.
Československá média o ní přes noc přestala informovat a její jméno z tisku úplně zmizelo. Tenisová federace ji navíc okamžitě vyloučila z reprezentace. Když v roce 1978 stála na Wimbledonu jako vítězka, bylo to už pod americkou vlajkou – ačkoliv americké občanství oficiálně získala až v roce 1981.
Kariéra, která následovala, se do dějin tenisu zapsala jako jedna z nejpozoruhodnějších vůbec. Získala 18 grandslamových titulů ve dvouhře a celkem 167 singlových trofejí. Její naprostá dominance v 70. a 80. letech přiměla soupeřky zcela přehodnotit přístup k fyzické přípravě. Navrátilová totiž jako první do ženského tenisu systematicky zavedla silový trénink. Její kolegyně se jí nejprve smály, ale brzy ji musely začít napodobovat.
O politické stránce svého příběhu začala veřejně mluvit až po revoluci v roce 1989. Tehdy navštívila Prahu a setkala se s Václavem Havlem, jehož byla velkou obdivovatelkou. Později prohlásila, že emigrace pro ni byla „nejsnadnějším těžkým rozhodnutím“ v životě. Nejsnadnějším proto, že jiná smysluplná alternativa neexistovala. A nejtěžším proto, že ji stála dlouhá léta odloučení od rodiny.
V roce 2010 přijala zpět české občanství. Dnes žije ve Spojených státech a otevřeně se hlásí ke své homosexuální orientaci. Svůj „coming out“ udělala už v roce 1981, tedy v době, kdy podobná upřímnost stála lidi kariéru. Aktivně bojuje za práva LGBTQ+ komunity i za práva žen ve sportu. Nevyhýbá se ani těžkým osobním tématům – veřejně mluvila o svých náročných diagnózách, kdy v roce 2010 překonala rakovinu prsu a v roce 2022 rakovinu krku.
V jednom z nedávných rozhovorů pronesla: „Když mi bylo osmnáct, věděla jsem, kdo jsem. Jen jsem nevěděla, zda to mohu říct nahlas.“ Dnes už to nahlas říká naprosto bez obav.
Zdroje:
