Článek
Jmenuju se Roman, je mi pětadvacet a mám vystudovanou obchodku. Nikdy jsem nechtěl sedět v kanceláři. Baví mě mluvit s lidmi, takže práce prodavače byla jasná volba. A i po pár letech v obchodě s oblečením toho nelituju. Tedy, většinou. Jsou dny, kdy bych nejraději dělal inventuru ve skladu a nikoho neviděl. Ale to má asi každý, kdo pracuje se zákazníky. Je to prostě taková horská dráha nálad a lidských příběhů.
Nejsem zrovna typ chlapa, kterému by z každého póru stříkal testosteron. Prodávám módu, zajímám se o ni a občas si k tomu vyslechnu nějakou stereotypní poznámku. Většinou to po mně steče jako voda. Večer to proberu s přítelkyní Aničkou a společně se tomu zasmějeme. Beru to jako kolorit, který k mé práci patří. Lidé si občas potřebují rýpnout, aby si připadali lepší. Nedávno ale přišel někdo, kdo překročil všechny hranice.
Ten den u nás probíhaly slevové dny jednoho časopisu, takže na krámě bylo plno. A mezi všemi se objevil pán, který hlasitě komentoval úplně všechno. Jaké příšerné motivy se dnes tisknou na dětská trička. Co z těch dětí asi vyroste. Jak jsou ženské šaty drahé na to, kolik látky na nich chybí. A že pořádný chlap aby si nechal šít na míru, protože v obchodech jsou jen malá čísla. Sám vypadal jako kříženec rybáře a myslivce, který ale nechtěl utrácet za značkové outdoorové oblečení.
Dorazila ho asi dlouhá fronta k pokladně. Postavil se do ní a začal si mě všímat. Neoslovil mě přímo, ale jeho poznámky o „chlapečcích, co si hrají s hadříkama“ byly dostatečně hlasité, aby je slyšeli všichni okolo. Pak jsem dokonce zaslechl slovo „teplouš“. A to už mi vadilo. Ne kvůli sobě. Vadilo mi to z principu. Nikdo by se neměl navážet do druhého kvůli vzhledu, práci nebo orientaci. A tak jsem se rozhodl mu dopřát přesně to, co chtěl vidět.
Když se blížil na řadu, procedil další jedovatou poznámku směrem ke své ženě. Byla to moje chvíle. Nasadil jsem afektovaný tón jako z béčkového sitkomu a nahlas pronesl: „Tak už se s tím smiřte, pro krista, vždyť jste jeho táta.“ Pánovi spadla brada. Zíral na mě a vůbec nechápal, co se děje. Než se stihl nadechnout, pokračoval jsem: „Vadí vám víc, že jsme vás nepozvali na svatbu, nebo že spolu spíme?“
Muž zrudnul tak, že by mohl konkurovat hasicímu přístroji na zdi. Začal koktat něco ve smyslu: „To… to jste si mě asi s někým spletl.“ Dokonale mi nahrál na smeč. S ledovým klidem jsem mu odpověděl: „To vy mě asi taky.“ Pak jsem mu bez jediného dalšího slova namarkoval jeho khaki kalhoty. Zaplatil v naprostém tichu, popadl tašku a beze slova zmizel.
V obchodě by v tu chvíli bylo slyšet spadnout špendlík. Lidé na sebe rozpačitě koukali. Nikdo nevěděl, jestli právě sledoval tragickou rodinnou scénu, nebo mistrovské herecké představení. Teprve když přes poledne opadla největší vlna zákazníků, jsme se tomu s kolegy konečně od srdce zasmáli. Někdy je nejlepší zbraní proti hlouposti prostě jen dobře zahrané divadlo.
