Článek
S Mírou jsme se sešli po letech, když mně bylo sedmadvacet. Jemu o čtyři víc. Pamatovala jsem si ho z gymplu jako milého a vtipného kluka, se kterým jsme si užili skvělé prázdniny po maturitě. Dva měsíce studentské lásky, které vyšuměly, když začala vysoká škola. Když jsme se potkali v jedné pražské kavárně, hned přeskočila stará jiskra. Hned na prvním rande ale přišla první věc, která mě zarazila. Na placení vyndal účtenku, aby mi ukázal, jakou cenu mám zaplatit, přesně na korunu. Ne proto, že bych to čekala. Spíš proto, že jsem v tu chvíli pocítila lehký chlad. Brzy se to ale vysvětlilo. Hodně mluvil o vlastním bydlení, o tom, jak se snaží šetřit na hypotéku. Konečně někdo, kdo má plány a je zodpovědný. Tak jsem si to tehdy přeložila. Byla jsem nadšená. Po předchozích známostech s nezodpovědnými floutky jsem konečně měla pocit, že nacházím partnera, který má mozek a peněženku pod kontrolou.
Už po několika dnech Míra začal plánovat, jak se podělíme o výdaje. Nájem, jídlo, všechno. Byla jsem pro. Vždy jsem zastávala názor, že ve vztahu by měli partneři táhnout za jeden provaz i finančně. Naše vztahové pravidlo znělo jasně. Žádné tajnosti, všechno transparentně, abychom co nejdříve dosáhli cíle – vlastního bydlení. Když pak přišel s nápadem nastěhovat se do domu jeho rodičů, který byl zrovna prázdný, neváhala jsem ani minutu. Míra je elektromontér a já dělám grafičku, a tak jsme si spočítali, že ušetříme za nájem a můžeme se rychle pustit do rekonstrukce. Dům byl sice vybydlený, ale my tam nechali doslova ruce, abychom si alespoň kuchyň a ložnici dostali do obyvatelného stavu. Po dvou měsících soužití a dřiny jsme se cítili jako zkušení stavebníci a rozhodli se, že si zasloužíme dovolenou. Itálie, autem.
Byla jsem nadšená z představy, že vyrazíme na roadtrip k moři. Už při plánování cesty se ale objevily první trhliny v našem vztahovém rozpočtu. Každá cesta, každý poplatek, každý lístek se stal předmětem nekonečných debat. Míra neustále opakoval, jaký luxus si dopřáváme. Měla jsem pocit, že celou dovolenou podstupuje kvůli mně, ačkoli já jsem chtěla jen pár dní klidu s ním, abychom si to užili. Nejezdit dvanáct hodin v kuse a spát někde u benzínek. Navrhla jsem několik míst, která bychom mohli navštívit, ale vždy to smetl ze stolu s argumentem, že je to zbytečné utrácení peněz. Že si raději ty peníze ušetříme na to bydlení. Najednou to nebylo o společné radosti, ale o neustálém škrtání a omezování.
Dovolená se pak nesla v podobném duchu. Ráno rychlá snídaně z vlastních zásob, večer večeře, kterou jsme si přivezli z domova. Já jsem s tím neměla problém, ale po několika dnech jsem zatoužila po normálním obědě v restauraci. Když jsme si konečně dopřáli, můj talíř byl okamžitě podroben kritice. Proč jsem si objednala tak drahé jídlo? Proč jsem si nedala menší porci? Cítila jsem se jako školák, který musí neustále obhajovat své jednání. Jeho výdaje naopak byly svaté a nedotknutelné. Zvláště jeho neuvěřitelná sbírka herních kartiček, do kterých vkládal nemalé částky. To byly „investice“, které se mu za pár turnajů prý vrátí.
Kontrola mých výdajů se stupňovala. Každý nákup, který jsem udělala pro sebe nebo pro domácnost, byl podroben zkoumání. U společného bydlení to bylo stejné. Každá koupená kytka, která se mi líbila, byla zbytečný luxus. Připadala jsem si pod drobnohledem, jako bych byla nezodpovědné dítě, které musí mít dohled dospělého. To všechno po pouhých dvou měsících soužití. Začala jsem si představovat, jak to bude vypadat za rok, za dva. Co až budeme mít děti, a já nebudu mít vlastní příjem na mateřské? Byla to děsivá vize života v kleci, kde o všem rozhoduje jeden člověk.
Pomyslný hřebíček do rakve přišel v centru Milána. Bylo horké letní odpoledne, my procházeli starobylými uličkami a já dostala neovladatelnou chuť na zmrzlinu. U jednoho stánku jsem si koupila kopeček. Míra se na mě podíval s takovým despektem, že mi bylo zle. „To sis nemohla odpustit? Vždyť je to jen cukr, zbytečně vyhozené peníze,“ řekl s vážnou tváří. Zmrzlinu jsem nedojedla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už dál nemůžu. Nechtěla jsem strávit zbytek života s někým, kdo mi bude vyčítat i ten jeden ubohý kopeček.
Odešla jsem bez dalšího slova. Přímo na letiště. Koupila jsem si letenku do Prahy ještě na ten večer. Po návratu jsem mu napsala krátkou zprávu. Naše společná, druhá a poslední kapitola skončila. Dva měsíce studentské lásky a dva měsíce dospělého zklamání. Zjistila jsem, že láska sice není o penězích, ale to, jak se k nim partner staví, je neuvěřitelně důležité. A že rozdíl mezi rozumnou spořivostí a chorobným lakomstvím je ve vztahu propastný. Už nikdy nebudu ignorovat ty drobné varovné signály hned na začátku. A příště si tu zmrzlinu prostě koupím. A sním ji s radostí, bez výčitek.
