Článek
Byla to jedna z prvních vět, které si pamatuju z jízdy. Nehavarovala jsem. Nikoho jsem nesrazila. Jen jsem při rozjezdu na křižovatce párkrát chcípla. Místo trpělivosti přišel posměch. A pak už to šlo z kopce.
V autoškole mi neřekli, že to bude těžké. Jen že to bude „standardní proces“. Ale pro mě to bylo peklo.
První jízdy byly směsí stresu, potu a ticha. Instruktor mě poučoval tónem, jako by mluvil se školákem, co ztratil bačkory.
„Sledujete vůbec zrcátka?“
„Co to jako děláte?!“
„Tohle by u zkoušky byla stopka.“
Místo učení přicházel strach. Nezvládala jsem parkování, rozjezdy do kopce, ani komunikaci v provozu. A co bylo nejhorší – nevěřila jsem si.
Zkoušku jsem neudělala. Dvakrát.
Po třetím pokusu jsem to vzdala. Řidičák jsem neměla. A přísahám, že jen při pomyšlení na řízení se mi svíral žaludek.
Ale něco v mém nitru pořád nesouhlasilo s tím, že bych měla být „neschopná“.
Trvalo to skoro tři roky. V mezičase jsem se přestěhovala, změnila práci i vztah. A pak, jednoho dne, jsem jela jako spolujezdec s kamarádkou. Klidně, soustředěně. A při každém manévru mi popisovala, co dělá.
Bez tlaku. Bez křiku.
A tehdy jsem si řekla: Zkusím to znovu.
Přihlásila jsem se do nové autoškoly. Tentokrát jsem vybírala pečlivě. Volala si s instruktory, ptala se na přístup, zkušenosti i styl výuky. A našla člověka, který mi už po první jízdě řekl:
„Nebojte, tohle všechno se dá naučit. A klidně pomalu.“
Udělala jsem zkoušky napoprvé.
Pamatuju si ten pocit – ne euforie, ale klidu. Že jsem dokázala něco, co mi někdo jiný odepsal. Ne proto, že bych se zázračně proměnila v šoféra roku. Ale protože mi někdo dal prostor. A víru, že se učit není slabost.
Od té doby jsem řídila všude – v centru, v horách, i po dálnici. A zjistila jsem, že mě to vlastně baví. Že řízení není jen technika, ale i mentální nastavení. A že lidé, kteří se bojí, často nejsou neschopní – jen špatně vedeni.
Dnes? Dnes učím já.
Jsem instruktorka. A každý den ke mně nastupují lidé, kteří se bojí, stydí, nebo mají za sebou trauma z předchozích neúspěchů.
A já jim vždy říkám:
„Každý se to může naučit. Jen každý jinak.“
Pamatuju si, jaké to je mít pocit, že jste „nepoužitelní“. A přesně proto to dělám. Protože řidičák by neměl být sítem, které dělí „schopné“ a „zbytek světa“. Ale mostem, který člověku pomůže získat svobodu.
A sebevědomí.
Občas projíždím kolem budovy své první autoškoly. Už tam učí někdo jiný. Ten bývalý instruktor prý odešel.
Nevím kam. Ale víš co?
Kdyby dnes nastoupil jako žák ke mně do auta, určitě bych mu neřekla:
„Na to nemáte.“
Řekla bych:
„Držte volant. A pojďme na to pomalu. Všechno se dá naučit.“
