Článek
Martin byl všechno, co jsem kdy chtěla. Pozorný, chytrý, vtipný. Od začátku jsme si rozuměli, jako bychom se znali roky. Společné víkendy, večery u filmu, nekonečné rozhovory… Přátelé nám říkali, že jsme dokonalý pár.
A já tomu věřila.
Tři roky bez jediné větší hádky. Mluvili jsme o budoucnosti, o dětech, o domě na venkově. Když jsem si jednou večer čistila zuby a slyšela ho za mnou říkat: „Jednou tě požádám o ruku,“ usmála jsem se. Nemusela jsem slyšet „kdy“. Stačilo mi „jednou“.
Jenže pak přišel ten e-mail.
Byl to úplně obyčejný večer. Vracela jsem se z práce, Martin už byl doma, chystal večeři. Na stole sklenky, víno, svíčka. Usmála jsem se – jako vždy, když udělal něco hezkého jen tak. Šla jsem se převléct a na mobilu mi blikla notifikace: nový e-mail. Bez předmětu. Odesílatel anonymní, z nějaké zvláštní adresy, plné náhodných čísel.
A uvnitř?
Jedna věta:
„Víš, co dělá, když nejsi doma?“
A pod ní fotografie.
Zmrzla jsem. V první chvíli jsem nedýchala. Na obrázku byl Martin. Seděl na lavičce v parku, objímal jinou ženu. Ne tak, jak obejmete známou. Ale jak obejmete někoho, koho milujete.
Možná si teď říkáš, že jsem přeháněla. Že to mohl být moment, který nic neznamená. Jenže já ten pohled poznala. Ten jeho úsměv. Ten, který jsem si myslela, že patří jen mně.
Zbytek večera jsem přehrála jako ve snu. Smála jsem se na něj, jako bych nic neviděla. Večeře, smích, polibek na čelo. Ale uvnitř mě něco prasklo.
Další dny jsem pátrala. Nejdřív opatrně. Začala jsem sledovat, kdy odchází, kdy se vrací. Když řekl, že má pracovní poradu, zkontrolovala jsem jeho lokaci přes sdílení polohy. A pak jsem ji uviděla. Byla to ta samá žena z fotky. Stála u něj na rohu ulice a dávala mu pusu.
Měla jsem chuť jít za nimi. Zakřičet. Zhroutit se. Ale místo toho jsem se jen otočila a odešla. Domů. A poprvé za ty roky jsem nezapnula světla. Seděla jsem ve tmě. Sama.
Dva dny poté jsem mu to řekla. Ne křikem. Klidně. Ukázala jsem mu e-mail. A pak fotku, kterou jsem pořídila já sama.
Mlčel. Dlouho. Pak řekl: „Nechtěl jsem ti ublížit.“
A to byla ta největší rána.
Protože on už ublížil. Ne v tu chvíli. Ale v okamžiku, kdy se rozhodl, že mi bude lhát. Že se podívá do mých očí a řekne: „Miluju tě,“ zatímco bude milovat někoho jiného.
Odešel ten večer. Neudělala jsem scénu. Nesnažila jsem se ho přemlouvat. Jen jsem zavřela dveře.
Od té doby uběhly dva roky. Už nejsem naivní. Ale pořád věřím na lásku. Jen už vím, že i ten nejhezčí sen se může během jediné vteřiny proměnit v noční můru.
A že někdy stačí jeden anonymní e-mail, aby ses probudila.
