Článek
V roce 1989 došlo k sametové revoluci, která u nás svrhla komunistickou diktaturu a naše země se vydala na cestu demokracie a svobody. Prezidentem se stal disident Václav Havel, který sám zažil komunistické věznice. A protože dobře věděl, že tehdejší justice neměřila ve všech případech stejným metrem, stál před úkolem napravit staré křivdy.
Problémem komunistického soudnictví bylo to, že pokud jste režimu vyhovovali, hrozil vám podstatně nižší trest, pokud jste vůbec byli uznáni vinnými. Naopak, pokud jste režimu nebyli loajální, mohli jste skončit ve vězení na velmi dlouhou dobu i za menší delikty. Před demokratickými politiky tedy stála otázka, jak se s tímto vypořádat.
Jelikož bylo uvězněno mnoho lidí za své politické názory nebo aktivistickou činnost, bylo nutné najít řešení opravdu rychle. Václav Havel tak neváhal a rozhodl se své přátele a kolegy z disentu propustit ihned ve svém prvním novoročním projevu roku 1990, ve kterém vyhlásil amnestii.
Svoboda bez rozdílů
Nové demokratické zřízení lidem garantovalo nejen to, že budou moci vyjádřit svůj názor, ale i to, že získají ekonomické svobody a možnost cestovat po Evropě. A protože by bylo velmi zdlouhavé a složité posuzovat, kdo za drobné zločiny dostal spravedlivý trest a komu soudy vyměřily příliš vysoký, bylo přistoupeno k rozsáhlé amnestii.
Mělo to být gestem humanity, kterou nový prezident zaštiťoval. Zároveň to mělo lidem ukázat, že každý může mít ve svobodné společnosti své místo. Havel se navíc chtěl takto úplně distancovat od komunistického soudnictví, které označoval za pokleslé.
Osvobodil politiky i zločince
Věznice v Československu byly na sklonku režimu přeplněné a posuzovat každý jednotlivý případ by trvalo tak dlouho, že by se vězni nejspíše dostali na svobodu stejně až po uplynutí jejich trestu. Vězňů bylo 31 tisíc a milost dostaly dvě třetiny z nich, mnohým dalším byl trest výrazně zkrácen.
Úplné propuštění se týkalo těch, kterým zbývaly z trestu dva roky a méně, a u neúmyslných trestných činů to byly dokonce tři roky. Ti, kteří měli tresty vyšší, se sice nedočkali propuštění, ale jejich doba ve vězení se zkrátila na polovinu nebo alespoň o třetinu.
Amnestie se samozřejmě netýkala lidí, kteří spáchali vážné trestné činy. Mezi ně patřili vrazi, recidivisté a pachatelé obzvláště brutálních skutků. Václav Havel se sice snažil ukázat, že minulý režim skončil a soudnictví teď bude spravedlivé a každý si zaslouží novou šanci, ale i tak se to úplně nepodařilo a dodnes se jedná minimálně o kontroverzní krok, který stále budí emoce.
Jaroslav Oplištil
Bohužel pro celou společnost není kritika tohoto kroku Václava Havla úplně bezpředmětná. Dokládá to i případ jistého Jaroslava Oplištila, který v lednu 1990 jako tisíce dalších vězňů opustil brány věznice, ve které si odpykával trest. Jelikož se jednalo o recidivistu, je zvláštní, že prošel sítem amnestie.
Poprvé byl odsouzen v roce 1973, když mu bylo 18 let, za vykradení Jednoty, kde si vzal cigarety a čokoládu. Jeho trestní kariéra však pokračovala a odsouzen byl ještě několikrát, například za podvody a majetkovou trestnou činnost. V roce 1986 se však dopustil toho, že vylákal za Jablonec dvě nezletilé dívky, které následně donutil se vysvléct a osahával je.
I přesto se po amnestii dostal na svobodu. Jenže zde nepobyl příliš dlouho. Jelikož měli zaměstnavatelé zakázáno se propuštěných ptát, za co byli ve vězení, zaměstnali ho na dětském oddělení v nemocnici. Po čtyřech měsících ze svého oddělení unesl půlroční Barborku, kterou znásilnil a zavraždil.
Nárůst kriminality nebyl významný
I přes tento konkrétní případ nedošlo k výraznému zvýšení kriminality, kterého se po amnestii široká veřejnost obávala. Podle výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci se propuštění na kriminalitě podíleli pouze z 8 % v Česku a ze 7 % na Slovensku. Na konci roku 1991 to byl každý čtvrtý vězeň, který se vrátil do vězení po propuštění.
Například oproti amnestii v roce 2013, kterou vyhlásil Václav Klaus, byla míra návratnosti za mříže mnohem nižší. Tehdy bylo propuštěno 6 a půl tisíce vězňů a o dva roky později byla polovina z nich buď zpět ve vězení, nebo s nimi probíhal soud.
Vzpoura v Leopoldově
Vězni, kteří na svobodu propuštěni nebyli, byli pod velkým tlakem, který jim způsobovala frustrace z toho, že nebyli propuštěni. To se nejvíce projevilo ve věznici v Leopoldově, kde se trestanci za vážné zločiny rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou a osvobodit se sami.
Vznikla tak vzpoura, která trvala několik dní. Vězňům se podařilo vytlačit dozorce z bloků, kde se zabarikádovali a sestrojili si zde improvizované zbraně včetně zápalných lahví. Zasahovat musely i obrněné transportéry a několik vrtulníků. Vzpoura trvala 13 dní a je smutnou skvrnou na začátku našeho porevolučního vývoje.
Zdroje:
