Článek
U státu v samotném středu Evropy bez jakéhokoli přímého přístupu k moři by málokdo očekával vlastní námořnictvo. Československo bylo výjimkou a mnoho let od vzniku samostatného státu jsme měli několik lodí. Naši vojáci se dokonce utkali proti bolševikům na Bajkalském jezeře. Jediná námořní bitva, které se účastnily lodě s československou vlajkou, pro nás skončila chrabrým vítězstvím.
Bitva na Bajkalském jezeře
Carské Rusko bylo spojencem Velké Británie a Francie během první světové války. Díky tomu byla pro budoucího československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka otevřená cesta pro vyjednání vzniku československých legií. Rakousko-uherští zajatci české nebo slovenské národnosti se tak mohli přidat k boji proti monarchii.
Legie sice vznikaly i ve Francii, ale ty v Rusku byly početnější a díky tvrdým bojům v ruské zimě byly také více zocelené nehostinnými podmínkami. Jenže světová válka vedla ke svrhnutí carské monarchie Romanovců a následná občanská válka mezi rudými a bílými znamenala pro naše legionáře špatné časy.
Možnost probít se přes bojovou linii zpět na území našeho budoucího státu nepřipadala v úvahu. Na východní frontě sice válka skončila, ale i přesto zde byly obranné linie. Navíc by všechny legionáře v Rakousku-Uhersku čekal trest smrti. Vznikl tedy riskantní plán projití celé Sibiře až do Vladivostoku a odtamtud odcestovat do Francie a zapojit se znovu do bojů.
Legionáři se vydali na cestu dlouhou téměř 10 tisíc kilometrů. Cestovali, jak jen se dalo. Chodili pěšky, jezdili auty, využívali vlaky na Transsibiřské magistrále a přes Bajkalské jezero se dopravovali na lodi. Během toho museli celou dobu odrážet útoky bolševické rudé armády.
Kvůli blokádám železnice vedoucí okolo Bajkalského jezera chtěli bolševici dostat legionáře do pasti. Měli být uvězněni na plážích obrovského jezera, kde by část rozstřílela děla zdejší flotily a pozemní armáda jim měla zamezit v jakémkoli ústupu. Jenže s takovým osudem se příslušníci československých legií smířit nehodlali.
Bolševici měli sice kontrolu nad celým Bajkalským jezerem, ale jejich flotila měla pouze dvě plně vyzbrojené lodě, kterými byly ledoborce Bajkal a Angara, ty doplňovalo ještě několik menších plavidel, která však neměla dostatečnou výbavu pro efektivně vedenou bitvu.
Na druhé straně se legionářům podařilo na pobřeží jezera získat tři kolové parníky a ty byly podpořené improvizovaným plavidlem vyrobeným z dřevěných člunů a polních děl. Dá se říct, že obě flotily sice byly bojeschopné, ale v porovnání s jakoukoli jinou námořní silou by byly k smíchu. I přes nedostatečnou výzbroj byla výhoda na straně Rusů.
Bolševici si však spletli československé parníky se zásobovacími plavidly a nechali je přiblížit na dostřel. Ledoborec Bajkal se sice snažil palbu opětovat, ale kvůli nízké rychlosti a špatnému úhlu byla loď rychle vyřazena. Druhá bolševická loď oblast raději opustila, ale byla dohoněna a zajata.
Po této bitvě se mohli legionáři opět vylodit na druhé straně jezera a pokračovat v cestě. Z vojáků, kteří se bitvy aktivně účastnili, bylo zformováno československé námořnictvo, které bylo rozpuštěno až v roce 1920. Žádné další bitvy na moři se již naši námořníci však neúčastnili a dá se tedy říct, že naše námořnictvo je dosud neporaženo.
Námořnictvo jsme měli do 90. let
I když v roce 1920 bylo vojenské námořnictvo rozpuštěno, obchodní flotila existovala ještě mnoho desítek let. Rozmach námořních aktivit prováděných pod československou vlajkou byl hlavně za vlády komunismu. Mezi lety 1952 až 1998 naše loďstvo tvořilo až 44 různě velkých lodí.
V době největší slávy dokonce naše loďstvo bylo společně s tím švýcarským tonáží největší, které vlastnil stát bez přístupu k moři. Naše námořnictvo však nemělo pouze ekonomický význam, ale velkou roli hrálo i v politice vůči našim tehdy spřáteleným komunistickým státům.
V 50. letech nebyla Čína členem OSN a mezinárodní společenstvo jí neumožňovalo mít lodě pod svojí vlajkou. Čínským soudruhům však přispěchali na pomoc ti českoslovenští a umožnili jim využívat část kapacity lodí plujících pod naší vlajkou. Naše loďstvo také hrálo klíčovou roli v obchodu právě s Čínou a zámořským ostrovem Kubou.
V 80. a 90. letech jsme se dostali do paradoxní situace, kdy naše loďstvo generovalo obrovské zisky, ale naši politici namísto rozvíjení tohoto odvětví nechali vše chátrat. Ke konci komunistického režimu již bylo použitelných pouze 22 lodí, ale každá z nich generovala zisk zhruba 10 tisíc dolarů denně.
Konec flotily je spojený s kupónovou privatizací. Společnost se dostala mezi firmy na prodej a velké množství akcionářů zpočátku chtělo v námořním obchodě pokračovat, ale vše se změnilo v roce 1996, kdy většinu v námořnictvu získal fond podnikatele Viktora Koženého, který lodě rozprodal za velmi nízkou cenu.
Anketa
Zdroje:
