Článek
Bydlím celý život na sídlišti, které je dle mého názoru naprosto skvělé pro všechny věkové kategorie. Do centra města je to coby kamenem dohodil. Zároveň máme přímo v naší městské části veškerou potřebnou vybavenost pro běžný život. Lékaři, školy a školky jsou samozřejmostí. A jelikož jsme okrajová část města, tak do lesa na výlety je to opravdu kousek.
Jenže není vše tak růžové, jak jsem si to představoval, když jsem bydlel u rodiny. Když jsem se mohl osamostatnit, tak jsem samozřejmě nechtěl mojí městskou část opustit. Jenže jsem zjistil, že získat tu bydlení nebude tak jednoduché. Není tu totiž dost místa a volných bytů.
Tedy ono tu je dost místa k bydlení, jelikož moje městská část vznikla výstavbou sídliště, které připojilo menší vesničku k městu. Díky tomu si zde vyberou všichni, ať už preferují bydlet v rodinném domě nebo v paneláku. Jenže tu nejsou žádné opuštěné domy a všude už někdo bydlí.
Samozřejmě jsou tu nemovitosti k pronájmu nebo ke koupi. Možnost nákupu jsme s přítelkyní zavrhli jako zcela nereálnou pro mladé lidi, protože opravdu nemáme dost peněz a ani nám banka nepůjčí tolik, kolik tu stojí adekvátní prostory pro naši budoucí rodinu. Nájemné je tu sice zvladatelné, ale stejně bychom museli platit téměř celý jeden náš plat.
Zamyslel jsem se tedy, kde je problém. A je očividné, že to způsobuje nedostatek nově postavených nemovitostí. Nové prostory by zajisté tlačily ceny dolů, protože by byla větší konkurence na trhu. A není to o tom, že by se tu stavět již nedalo, ale spíše místní nechtějí.
Konkrétně se tu mělo stavět na velké ploše mezi paneláky, kde zatím nic nestojí. Jenže lidé z okolních paneláků z toho byli naprosto nepříčetní. Na sociálních sítích ve skupinách o naší čtvrti ihned lidé začali vypisovat, jak je to nefér, že přijdou o místo, kam chodili venčit své pejsky nebo kde si děti mohly hrát. A tento argument by samozřejmě dával smysl, kdyby to byla jediná travnatá plocha široko daleko.
Jenže tomu tak není. Jde pouze o pohodlí těch, kteří bydlí v okolí. Pro ty nejmenší obyvatele jsou hned dvě dětská hřiště v okolí, kterých by se stavba nového paneláku nedotkla. Zároveň, pokud někdo z těchto domů chce venčit pejsky v přírodě, tak když bych pominul travní plochu před jejich domem, mají to necelých 5 minut chůze do nového obrovského parku, který zde vznikl, a pokud by jim ani to nestačilo, tak necelých deset minut chůze to mají do lesa.
Znám několik lidí z těchto domů, kteří jsou stejně jako já smutní ze situace, že až se rozhodnou přestěhovat, tak nejspíše budou muset opustit místo, kde jsme společně vyrůstali. Zároveň jsou však proti nové výstavbě. Když se jich ptám na důvod jejich nesouhlasu, tak se mi dostalo odpovědi, že samozřejmě mám pravdu, že nově vzniklé byty by zvýšily šanci, že najdeme dostupné bydlení v sousedství našich přátel a rodin.
Jenže by je prý měli postavit někde jinde. Prý by je obtěžoval hluk a také by přišli o zmíněný kus travní plochy. Který v porovnání s obrovským novým parkem a lesem je naprosto zbytečný. Jsou to sobci a řekl jsem jim to, protože i když vědí, kde je problém a jak ho řešit, tak to odmítají, aby nepřišli o svůj komfort.
Pokud někomu vadí, že by svého pejska musel jít venčit o něco dál než před svůj dům, tak si ho dle mého názoru neměl pořizovat. To stejné s dětmi. Pokud nechcete chodit s dětmi ven a pouštíte je jenom před dům na travní plochu, kde stejně nic není a ani s míčem si tam nemohou hrát, protože je to z kopce, tak byste se měli zamyslet. Stejně jako vykouknutím z okna by je šlo kontrolovat například přes chytré hodinky, přes které s dítětem můžete komunikovat i sledovat jeho pohyb, pokud byste je pustili do blízkého parku.
Všechny důvody, se kterými jsem se setkal, jsou nesmysl. Vše má řešení, což dokazuje to, že jiné panelové domy v naší čtvrti nemají v blízkosti takové prostory bez využití. Pokud bychom měli všichni uvažovat touto logikou - hlavně ať nás nová výstavba nijak neomezí a nejlíp ať o ní ani nevíme - tak jsme jako lidstvo poměrně ztraceni.
V takovém případě by totiž byly mladé generace odsouzeny žít u rodičů, dokud by rodiče nezemřeli nebo dokud by společně nenašetřili dostatek peněz na další obydlí pro rodinu. A z vlastní zkušenosti vím, že ti, kteří kritizují novou výstavbu, často odsuzují mladé, že dlouho bydlí u rodičů.
Při otázce, jak to tedy máme udělat, se většinou setkám s brbláním o tom, že oni si také museli nějak poradit. Ovšem oni bydlení řešili v době vzniku nových sídlišť, kdy bylo opravdu jednoduché získat byt pro rodinu. Oproti tomu dnes je situace zcela jiná. A opravdu to není problém jednotlivců, ale celé naší společnosti.
Dostáváme se totiž do začarovaného kruhu nízké porodnosti. Kdybych totiž například já měl místo, kde bych mohl vychovávat děti s jistotou, že mě za 3 měsíce pronajímatel nevyhodí, a já nebudu mít problém najít jiné dostupné bydlení, tak bych nejspíš už děti měl. A takto to má řada lidí z mého okolí.
Zvyšující se průměrný věk, kdy lidé mají první dítě je problém, protože spolu s vyšším věkem přichází rizika a komplikace s těhotenstvím i samotným početím. Na počet dětí, a tedy budoucích pracujících, jsme však odkázáni všichni, kteří se jednou plánujeme dožít důchodu. Nebuďme tedy sobci a omezme svůj komfort, který má jistě alternativy, a neblokujme výstavbu, která by v konečném výsledku mohla zlepšit životy nás všech.
