Článek
Evropská unie se rozhodla přitvrdit vůči současnému režimu ve Venezuele pod vedením Nicoláse Madura. V této jihoamerické zemi proběhly v červenci volby. Již průzkumy naznačovaly, že by mohlo dojít k obratu ve směřování země. Opozice výrazně vedla v průzkumech i přesto, že její hlavní tváři, Maríi Corině Machadové, zakázaly úřady politickou činnost na 15 let.
Podle vládních úřadů volby dopadly vítězstvím dosavadního prezidenta Madura, který měl získat 51 % a porazit tak náhradního kandidáta opozice, kterým byl Edmundo Gonzalez. Jenže s tím nesouhlasí protivládní politici, kteří tvrdí, že Gonzalez zvítězil s náskokem 40 % oproti Madurovi.
Evropská unie následně odmítla uznat výsledky těchto voleb a tlačí vládu i opozici k tomu, aby došlo k přepočítání všech hlasů. Podle evropských politiků nedošlo k plnému zveřejnění výsledků ve všech volebních okrscích a výsledky jsou tedy nevěrohodné. Jelikož se obě strany navzájem obviňují z přípravy násilných střetů, vyzývá EU hlavně ke zdrženlivosti.
Mezitím Maduro označuje snahy EU i Spojených států za vměšování, které není tolerovatelné. Zároveň pochválil ozbrojené síly za to, že efektivně potlačují protesty opozice. Snahy o přepočítání vládní představitelé označují za pokus o státní převrat a pokus o svržení prezidenta.
Jelikož k přezkoumání výsledků dosud nedošlo a ani to nevypadá, že k němu dojde, poslanci Evropského parlamentu se rozhodli přitvrdit. V nově přijatém usnesení ohledně politické situace ve Venezuele byl Evropskou unií uznán za vítěze opoziční politik Edmundo Gonzalez.
Máme na to právo?
Řada kritiků EU často poukazuje na to, že se zbytečně vměšujeme do ostatních zemí a není jim jasné, proč se to takto děje. Ostatně situace kolem Venezuely je něco, co jim nahrává. Proč když máme vlastních problémů dost, musíme věnovat pozornost nějaké vzdálené zemi, která nás nijak neovlivňuje?
Jenže jde o otázku stability tohoto regionu. Jelikož je současný režim plně závislý na podpoře ze strany Ruské federace, hrozí, že na příkaz Vladimira Putina budou provádět další akce směřující k destabilizaci západních demokracií, stejně jako tomu je například u Běloruska a jeho podpory nelegální migrace do Evropy.
Za vším stojí základní dokument upravující cíle Evropské unie v zahraniční politice. Jedním z těchto cílů je rozvoj a upevňování demokracie a zásad právního státu a prosazování lidských práv a základních svobod. Na základě tohoto cíle je možné pomocí usnesení upozorňovat na rizika pro demokracii v dalších zemích.
V říjnu roku 2023 se současný prezident Maduro dokonce zavázal, že volby v jeho zemi proběhnou demokraticky a nebude nijak omezovat právo opozice na převzetí moci v případě, že prohraje. To však porušil již tím, že nebylo lídryni opozice umožněno kandidovat.
Ve světle toho, že Maduro a jeho režim se chová stejně jako v minulosti, odmítá jakékoliv zkontrolování výsledků a potírá protesty pomocí armády, je zřejmé, že si je vědom nesrovnalostí. Na základě všech okolností zmíněných v přijatém návrhu usnesení se europoslanci vyslovili, že vítězem je Gonzalez.
V minulosti běžná praxe
Rozhodnutí, že EU odmítá výsledky voleb v některé zemi nebo regionu, však není ničím převratným ve světové politice. Již v několika případech se to stalo a není to výjimkou ani v současné době. Nyní je to však jiné tím, že svým usnesením europoslanci ukázali i na toho, kdo podle nich vyhrál.
V roce 2009 například Evropský parlament odmítl uznat výsledky v Osetii. Jednalo se o separatistický region Gruzie, kde tehdy měla drtivě zvítězit politická strana se silnými vazbami na Moskvu. Důvodem k neuznání bylo to, že stranám, které nepodporovaly samostatnost a vstřícný přístup k Moskvě, bylo zakázáno kandidovat.
Podobná situace se opakovala, když EU a další západní země na podzim roku 2022 odmítly uznat referenda uspořádaná okupačními silami Ruské federace ve čtyřech regionech na Ukrajině. Rusko sice na základě těchto hlasování následně přidružilo tyto regiony ke své zemi, ale ani další země světa toto neuznávají.
Izolacionismus
Protiváhou tohoto politického přístupu by byl izolacionismus. Tuto politiku hojně uplatňovaly Spojené státy americké v některých etapách svého vývoje. Jedná se o přístup k zahraniční politice, kdy se daná země nebo uskupení zemí distancuje od událostí ve zbytku světa a nechává je plynout.
Z této formy zahraniční politiky samozřejmě plynou výhody, jako soustředění se výhradně na domácí problémy, na které jsou vynakládány veškeré zdroje. Naopak však takto vznikají hrozby, jejichž řešení stejně jednoho dne musí přijít. Například 2. světová válka se mohla vyvíjet jinak, kdyby se USA nezdráhaly proti nacistickému Německu zakročit dříve.
Anketa
Zdroje:
