Článek
Sociální demokracie je naše nejstarší existující politická strana. Byla založena již v roce 1878. Od svého vzniku zažila mnoho vítězství i porážek. Po sametové revoluci se sociální demokraté spolu s občanskými demokraty stali hegemony naší politické scény. Jenže od roku 2013 zažila ČSSD (nyní SOCDEM) strmý pád a nyní nemá zastoupení ani v Poslanecké sněmovně.
Poté, co Michal Šmarda nedokázal stranu odrazit ode dna, proběhla volba nového vedení. Sjezd se stal ideovým střetnutím liberálního a konzervativního proudu strany. Zvítězil ten, který reprezentovala bývalá ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.
Současně to však byla i bitva o přístup ke komunistické straně. Ta se rovněž v roce 2021 nedostala do sněmovny, ale pod vedením Kateřiny Konečné se jim podařilo dostat své preference nad 5 % a ve volbách do Evropského parlamentu i v krajských volbách získala dostatečný počet hlasů.
Jana Maláčová se před volbou netajila tím, že je otevřená spolupráci levicových stran včetně komunistů. Spolupráci s nimi si však sociální demokraté zakázali Bohumínským usnesením z roku 1995. Toto omezení vzniklo jednak proto, aby jejich volba pro lidi neznamenala návrat do socialismu, a jednak proto, že si tehdy uvědomovali, jak to dopadlo minule.
Zdeněk Fierlinger
Sociální demokraté se totiž už jednou s Komunistickou stranou zapletli. Bylo to během komunistického převratu v roce 1948. Tehdejší předseda strany Zdeněk Fierlinger rozhodl, že nepodpoří snahy ostatních demokratických stran o svržení premiéra Klementa Gottwalda, na jehož stranu se přidal.
Tři sociálně demokratičtí ministři tedy ve vládě zůstali i po rekonstrukci a udrželi si své posty. Co však Fierlinger ztratil, byla jeho vlastní strana. Pro komunisty nebylo přípustné, aby ponechali jakoukoliv další stranu fungovat. K sociálním demokratům však byli na rozdíl od jiných stran milosrdní a asimilovali je.
Nedá se předpokládat, že si to dnes již v SOCDEM nepamatují, ale přesto si do vedení zvolili Janu Maláčovou, která v honbě za posty s klidným svědomím žene svoji stranu opět do náruče komunistů. Stejně jako v polovině minulého století je i dnes pro komunisty výhodné mít krytí demokratické strany.
Komunisté táhnou za delší konec provazu
Politici vždy dělají to, co se jim vyplatí, a v jakékoliv předvolební spolupráci mezi sociální demokracií a Komunistickou stranou budou za delší konec provazu tahat komunisté. Jana Maláčová sice prohlašuje, že jejím cílem je samostatný poslanecký klub, ale i kdyby se jí to podařilo, budou stejně jen štítem pro komunistickou stranu.
Vzhledem k preferencím SOCDEM je nepravděpodobné, že by se po hypotetickém úspěchu spolu s komunisty v dalších sněmovních volbách mohli chovat autonomně. Spíše se dá předpokládat, že se Jana Maláčová bude muset držet Kateřiny Konečné jako klíště.
Navíc sociální demokraté spojením s komunisty popřou i to málo z jejich pozitivního odkazu, který v naší novodobé historii zanechali. Byli to právě premiéři za sociální demokracii, kteří dovedli naši zemi do EU i do NATO a ukotvili tak naše prozápadní směřování. Jenže dnešní komunisté se netají tím, že by rádi tyto instituce opustili.
Spojování je nutné
Před volbami v roce 2021 pochopily pravicové a středové strany nutnost spojování se do předvolebních koalic a SPOLU a PirSTAN dokázali získat většinu poslanců a vystřídat Andreje Babiše ve vládě. Zatímco hlasy levicových voličů v těchto volbách propadly. Nyní nutnost spojování chápou už i na levé části politického spektra.
Sociální demokraté se těsně nedostali s 4,7 % hlasů a komunisty volilo ještě o 1 % méně. Další levicová strana, Zelení, měla 1 % hlasů. Ačkoliv to v procentech vypadá jako velmi špatný výsledek pro českou levici, při přepočtu na hlasy jde dohromady o půl milionu lidí, kteří nemají zastoupení na nejvyšší politické úrovni.
Spojování je tedy účinnou obranou proti tomu, aby hlasy propadaly. Komunisté to již pochopili a s koalicí Stačilo! jsou znovu relevantní. Sociální demokraté měli na výběr spojení s levicovými liberálními stranami, kde by mohli být hlavní silou, ale namísto toho to vypadá, že budou komunistům akorát hrát druhé housle.
Smutné na tom všem je, že sociální demokraté se po neúspěchu v roce 2021 rozhodli, že nepůjdou cestou konfrontace a nebyli kritičtí k vládě ani k opozici. Tento styl politiky, kdy dokola vysvětlovali vlastní recepty na vládnutí bez zasazení do jakéhokoliv kontextu, vedl k tomu, že o nich voliči snad ani netušili.
Navíc liberální křídlo sociálních demokratů by se rozhodně mělo s kým spojovat. Například strana Zelených nebo Piráti by pro ně byli ideálními partnery s podobným programem. V takové formaci by se SOCDEM mohla vrátit ze stavu klinické smrti a být vůdčí stranou liberální levice. Bohužel to spíš vypadá na to, že se vydají cestou národního konzervatismu, kde hrají hlavní roli komunisté.
Zdroje:
