Článek
Momentálně se ve veřejném prostoru hodně řeší právo sexuálních menšin na uzavírání manželství. Někteří tento krok vítají jako narovnání společenských podmínek. Jiní to odmítají jako brutální útok na jejich tradiční hodnoty. A dalším je to jedno, protože se jich to nijak nedotkne. Ať stojíme na jakékoliv straně, nesmíme zapomínat, že rovná práva pro všechny by přinesly řadu praktických výhod, které nesmíme opomíjet kvůli své ideologii.
Onen, pro některé až posvátný, institut manželství je vnímán příliš jednostranně. Manželství v žádném případě neslouží pouze k plození potomků, protože kdyby tomu tak bylo, nemohli bychom mít děti dříve, než po jeho uzavření. Mnohem více je to právní svazek, který s sebou přináší řadu práv a povinností.
Právě o tyto práva a povinnosti bojovníkům za rovná práva jde. Slovo manželství ve finále nikdo nepotřebuje. Jde spíše o právní stránku věci. A z té by bylo jednodušší ponechat i u homosexuálních svazků název manželství. Náš právní systém ví, jak v manželství postupovat v určitých situacích, které mohou vzniknout. Díky tomu můžeme ušetřit spoustu úprav zákonů, protože by stačila pouze úprava definice manželství a ne změna všech těch, kterých se to týká. K tomu se následně váže šetření času práce a peněz. Pokud ale jiný název pro svazky homosexuálních páru uklidní konzervativně smýšlející lidi, tak ať klidně vymyslí nové slovo a změna se zaplatí.
Když totiž odhlédneme od jakékoliv ideologie, tak uvidíme, že z praktického hlediska je to pro společnost výhodné. Čím více je naše společnost tolerantní, tím více lidí jiné orientace se nebojí provést svůj coming out. Dávno neplatí, že homosexuální jsou pouze 4 % populace. Podle průzkumu Jaroslava Flegra je jiné orientace 6,7 % mužů a dokonce 11,5 % žen. To je téměř pětina našich spoluobčanů.
Homosexualita přestává být tabu
Mnoho lidí má pocit, že je samotná homosexualita něco nového. Něco, co k nám přišlo ze zahraničí. Jenže si musíme uvědomit, jaká tady byla společenská situace před desítkami let. Za komunismu to totiž bylo naprosté společenské tabu, o kterém se nemluvilo. Takže ano, homosexualita tu byla vždy, jen se o své orientaci lidé báli mluvit. Takoví poté raději žili osamělý život ze strachu ze společenského odsouzení.
Díky tomu, že skončila totalita a podmínky ve společnosti začaly být svobodnější, tak řada lidí přestala mít strach z odhalení své orientace. Mám kamarádku, kterou přitahují dívky a říkala mi, že jí hodně dodaly odvahu filmy s touto tématikou, které u nás byly dřív zakázané. Zkrátka poměr homosexuálně orientovaných lidí ve společnosti je stále stejný, jen dnes se již nemusí bát se k tomu otevřeně hlásit.
Právě proto se může zdát, že dnešní mladá generace má větší poměr jinak orientovaných než generace před nimi. Ve skutečnosti je to pouze tím, že dnešní generace, která celý život strávila ve svobodné zemi, nemá takový strach z veřejného odsouzení. Tím pádem to znamená, že bude přibývat domácností tvořených páry stejného pohlaví. Naopak homosexuálové starších ročníků skrývají svoji orientaci a žijí v heterosexuálním svazku i přes jejich nechuť, nebo jsou naopak sami.
Tím, že jim stát nedá stejná práva jako nám ostatním, si zadělává na masivní problém mezi seniory. Až jeden z partnerů nebo partnerek takového vztahu zemře, ten druhý zůstane sám, stejně jako u heterosexuálů. Jenže u nich, pokud jsou v manželství, tak stát vyplácí pozůstalému vdovský důchod. Čímž kompenzuje ztrátu jednoho přijmu. Tuto možnost ale partnerství nenabízí.
Senioři odsouzení k chudobě
Pokud by aktuálně zemřel jeden ze seniorů z homosexuální domácnosti, ten druhý přijde v podstatě o vše. Průměrný důchod je totiž 20 tisíc korun, což znamená, že řada lidí ho má ještě nižší. S ohledem na cenu bydlení, služeb, léků a jídla nám všem musí být jasné, že z jednoho důchodu se stěží zaplatí základní potřeby na život.
Stát zde tuto složitou situaci lidem vytváří sám. Jsem zastáncem toho, aby stát nekomplikoval lidem životy v co největší možné míře. Jenže hádky politiků na téma práv homosexuálů jsou jednak nedůstojné a jednak zbytečné. Stát nemá žádné právo jedné skupině obyvatel takto zásadně komplikovat život. Navíc, na základě ideologického střetu, kdy na jedné straně stojí tradice a na druhé svoboda.
Při debatě na toto téma mi byl řečený argument „že u vdovského důchodu jde pouze o pár tisíc.“ Ano nepokryje to celý příjem zesnulého partnera, ale pár tisíc je pro seniora s příjmem 20 tisíc významná částka. A stát by měl dělat vše pro to, aby žádný z občanů nebyl odsouzený žít v chudobě, když celý život poctivě pracoval a platil daně.
Komplikované dědictví
Také v dědickém řízení to je složitější. Teď odhlédneme od seniorů k lidem v produktivním věku. Když zemře jeden z nesezdaných partnerů, tak ten druhý ze zákona nic nedědí. Lidé v perspektivním věku nechtějí myslet na smrt a řešit věci s ní spojené jako závěť a tak podobně.
Může tedy nastat situace, kdy spolu lidé žijí třeba 20 let v bytě jednoho z nich, který zemře, a pokud v rodině nepanují dobré vztahy, což u homosexuálů není neobvyklé, tak se z pozůstalého stane ze dne na den bezdomovec. Toto se sice netýká pouze homosexuálů, ale je to rovněž problém, který řeší institut manželství.
Žij a nech žít
Vnucovat někomu svůj životní způsob jen na základě nějaké tradice je zcela scestné. Musíme si uvědomit, že jsme všichni stejní neměli bychom chtít, aby byl někdo omezován na právech jen kvůli ideologii. To se dělo dříve a jak jsme viděli v minulém století, tak to nevedlo k ničemu dobrému.
Chápu, že lidé chtějí žít podle toho, co vnímají jako správné. Jenže vztahy homosexuálních spoluobčanů nejsou ničím, co by mělo někoho vyvést z míry. Zkrátka tito lidé existují a také chtějí žít a tím, že jim nedáme stejné podmínky pro partnerský život, je nevymažeme ze světa. Budou tu stále, jenom budou žít jako občané druhé kategorie bez jisté budoucnosti. Což si jistě nikdo nezaslouží.
Zdroje:
