Článek
Na sociálních sítích se začal objevovat vtip s názvem „7 divů komunismu“. Ty jsou:
- Všichni mají práci.
- I když mají všichni práci, tak nikdo nepracuje.
- I když nikdo nepracuje, tak je plán plněn na 100 %.
- I když se plán plní na 100 %, nikde nic není.
- I když není nic k dostání, tak mají všichni všechno.
- I když mají všichni všechno, tak všichni kradou.
- I když všichni kradou, nikde nic nechybí.
Na první pohled pouhý žert, ale při bližším pohledu nám krásně ilustruje absurditu minulého režimu. Při rozebrání jednotlivých bodů získáme lepší představu, jak to s tímto totalitním režimem bylo, a proč ho dnes tolik lidí chválí a někteří ho dokonce chtějí zpět.
Všichni mají práci
Ano, náš stát převzal od Sovětského svazu model plné zaměstnanosti. Pracovní povinnost byla dokonce zakotvena v zákoně. Pro mnohé lidi to bylo pohodlné. Nemuseli se starat o své pracovní místo, protože když by o práci přišli, stát jim přidělí jinou. Výhodou pro občany bylo to, že za většinu výplat se dalo alespoň nějak uživit.
Nevýhodou těch, kteří ale měli nadání a chuť, bylo nucené umístění na konkrétní pozici, což tento talent mohlo potlačit. Nevyhovující práce také mnoho lidí frustrovala a způsobovala jim psychické problémy.
Navíc byly uměle vytvářeny pracovní místa, aby každý mohl dostát své povinnosti. Kvůli tomu se snižovala efektivita a peníze byly vypláceny zbytečně za nepotřebné pozice.
I když mají všichni práci, tak nikdo nepracuje
Pracovní zákon zněl jasně „kdo nestuduje nebo nepracuje, musí se hlásit“. Pokud se nezaměstnaný člověk nenahlásil na obvodním národním výboru (radnice) bylo to bráno jako přestupek a následně jako trestný čin.
Lidé neměli žádnou motivaci se v práci jakkoliv snažit. V případě špatných výsledků se čísla falšovala a vesele se jelo dál. Pracovníci tedy neměli žádnou motivaci pracovat lépe a nemuseli se bát o své místo, protože i kdyby je vyhodili, práci dostanou hned novou. Nic tedy nenutilo lidi pracovat efektivně.
I když nikdo nepracuje, tak plán je plněn na 100 %
Kromě pracovní povinnosti jsme od sovětů převzali i plánování ekonomiky. Pětileté cykly, takzvané pětiletky, byly přímo charakteristické pro komunistickou diktaturu. Mohla samozřejmě fungovat jako kurz, kterým má země směřovat, ale to by to komunističtí úředníci museli vyhodnocovat i s negativními aspekty. To se ovšem nedělo. Plán byl vždy vyhodnocen tím způsobem, že se splnil a pouze se lišilo, to jestli byl splněný na 100 % nebo 120 %. Tehdy se vůbec nekladl důraz na funkčnost a kvalitu produktu, ale hledělo se pouze na vyrobené množství.
I když je plán plněn na 100 %, nikde nic není
Dostupnost zboží byla v dobách totality značně omezená. Nedostatek panoval i u věcí běžné potřeby jako toaletní papír a menstruační potřeby. Když zrovna obchod potřebné věci měl, tak se před ním tvořily dlouhé fronty a na většinu lidí se stejně nedostalo.
Jeden starší člen mé rodiny mi jednou vyprávěl, jak musel na barevnou televizi čekat několik hodin v řadě a stejně se na něj nedostala řada a musel jít zkusit štěstí příště. Tato činnost, jako koupě televizoru, dnes zabere pouze několik kliknutí na našem telefonu odkudkoliv.
Známý je také rozhovor s předákem firmy na výrobu kečupu. Ten se snažil vysvětlit, že kečupu není málo, ale pouze nikdo nevyrobil víčka a nelze tedy prodávat. To pouze dokresluje absurditu centrálně plánovaného hospodářství.
I když nic není k dostání, tak mají všichni všechno
Ano, to platilo mezi běžnými lidmi, kteří si nemohli dovolit zboží ze západu a neměli žádné kontakty na tehdejší prominenty režimu. Ovšem to, že máš stejně jako mají ostatní a vše, co je k dostání, nemusí to znamenat dostatek základních potřeb. Protože, i když stejně jako soused nemáte toaletní papír, tak sice si nemáte co závidět, ale zároveň si ani nemáte čím vytřít po vykonání potřeby.
I když mají všichni všechno, tak všichni kradou
Motto „Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu“ slyšelo již mnoho z nás. Vžilo se v dobách komunismu. Stát v těch časech nebyl dobrým hospodářem a mnohdy si nikdo nevšiml, že něco chybí. A když si všiml odpovědný pracovník, že něco není, mnohdy radši věc ututlal, aby neměl problém sám a nemusel pracovat víc než bylo třeba.
I když všichni kradou, tak nikde nic nechybí
Samy zodpovědné osoby měly vlastní zájmy a řešit ztráty pro ně mohlo být nepříjemné. Pokud se teda na ztrátu přišlo, nikdo to moc neřešil. A samozřejmě, jak se říká, papír snese všechno. Do formulářů bylo vždy snažší napsat, že všechno souhlasí, anebo dokonce, že jich je více.
To je důkazem, že ne vše co se říká, má pravdivý základ. Na problém se dá vždy podívat z různých pohledů, ověřených zdrojů a více do hloubky. Pak ani taková idylka jako 7 divů komunismu není něco, co by vyhovovalo dnešním standardům a lidi by to chtěli.
Zdroje:
