Článek
Manželství bohužel někdy končí tragédií a ovdověním jednoho z partnerů. Takto je holt příroda nastavená, že z celoživotních partnerů následně zbyde pouze jeden. Jenže co když je jeden z manželů zavražděn politickým režimem, který samotný pár pomáhal budovat? Příběh oddané komunistky a až poté oddané manželky Josefy Slánské je fascinující.
Svého manžela Rudolfa Slánského milovala a aktivně ho podporovala v politické kariéře i v následných brutálních represích proti opravdovým i domnělým nepřátelům režimu, na kterých se podílel. Věřila totiž nejen v něho, jeho charisma a intelekt, ale i v komunistickou ideologii. Po smrti svého partnera se sice ocitla v nemilosti režimu, ale to její víru nikterak nepodlomilo.
Josefa Slánská, rozená Hašková, se narodila těsně před první světovou válkou roku 1913. Pocházela z chudých poměrů a už v mladém věku začala inklinovat k levicovým hnutím. Dokonce když jí bylo 16 let, byla zatčena za účast na nepovolené komunistické demonstraci.
Její budoucí manžel, který byl o 12 let starší, již v té době naplno budoval kariéru v KSČ, kde zastával funkci v předsednictvu ÚV KSČ. Strana se netajila protidemokratickými názory, a proto bylo její vedení i sympatizanti pronásledováni. Budoucí manželé se setkali po propuštění Josefy z vazby a ihned si padli do oka.
V roce 1935 se jim narodil syn. Kvůli pracovní vytíženosti obou angažovaných partnerů se však svatba konala až v roce 1937. Dále měli manželé 2 dcery. Po uzavření Mnichovské dohody se museli uchýlit do moskevského exilu. Zde Rudolf zastával funkci v rozhlasovém vysílání pro střední Evropu a jeho manželka pracovala v rozhlasové sekci určené Československu. V Moskvě je však postihla tragédie v podobě záhadného únosu jejich mladší dcery. Neznámá žena malé dítě vytáhla z kočáru a utekla s ním a případ se nikdy nepodařilo vyšetřit. Spekuluje se, že mohlo jít o strašnou výstrahu ze strany sovětských komunistů.
Návrat domů
Ať už byly vztahy sovětských a českých komunistů jakékoliv, manželé Slánští se vrátili jako hrdinové. Rudolf se dokonce aktivně účastnil Slovenského národního povstání, za což si vysloužil slávu a uznání svých soudruhů. Po návratu se ihned stal poslancem a spolu se svým kamarádem Klementem Gottwaldem začal směřovat naši zemi do komunistické totality.
Jenže nic netrvalo věčně a opět se projevilo to, že byl Rudolf Slánský v sovětské nemilosti. Přišel příkaz k jeho diskreditaci a zatčení, proti kterému se nikdo z jeho kamarádů nepostavil. Postupné zbavování funkcí a veřejné útoky vyvrcholily 23. listopadu 1951, kdy byli manželé zatčeni po návštěvě rodiny dalšího komunistického politika Zápotockého.
Manželku Josefu s jejich dvěma dětmi, starším Rudou a dcerou Martou, převezli příslušníci Státní bezpečnosti za Prahu, kde byli vězněni. Její manžel putoval rovnou do ruzyňské věznice, kde byl 3. prosince roku 1952 popraven oběšením. Josefě bylo vyhrožováno, že pokud nepřizná nenávist k Moskvě a neoznačí svého manžela za hlavu celostátního spiknutí, budou popraveny i jejich děti.
Morální peklo
Do internace byli zavlečeni i sourozenci Josefy s jejich rodinami. Byli pod neustálým dohledem a Josefa byla občas odvážena na výslechy do Prahy. Tuto dobu označila sama později za morální peklo. Bylo to kvůli tomu, že věřila v nevinu svého muže, ale zároveň věřila v neomylnost komunismu.
I když bylo v plánu, že v připravovaném monstrprocesu bude svědčit proti svému manželovi, vyšetřovatelé od toho nakonec ustoupili, protože se obávali emocionálně vypjaté situace, která by v očích veřejnosti nemusela dopadnout tak, jak si sovětští poradci přáli.
Den před popravou Rudolfa Slánského se mohli krátce setkat. Bylo to poprvé a naposledy od zatčení, co se viděli. Její manžel zesláblý mučením a špatným zacházením ji varoval, že se rodině nyní povede špatně. Jeho žena mu však odpověděla, že to není pravda, že se o ně strana postará.
Život po smrti manžela
V jistém smyslu měla pravdu. Strana se o ně opravdu postarala, ale tak, aby zmizeli z veřejného života i Prahy. Josefa se svýma dvěma dětma byla přesídlena do sudetské oblasti do chaty po vyhnaných Němcích. Musela nastoupit do továrny spolu se svým starším synem a hlad musela často zahánět cigaretami, protože neměla dostatek peněz na jídlo.
Ani po této zkušenosti ji však neopustila víra v komunistické ideály. Proto, když se začaly společenské šrouby povolovat, se ochotně vrátila do Prahy, kde přijala místo korektorky Státního technického nakladatelství. Členství ve straně si ponechávala i přesto, že jí nebyl vrácen zabavený majetek, ani se nikdy nedočkala urny svého muže.
Mýtus o neomylné straně v ní vyhasl až po okupaci v srpnu roku 1968. Byla ze strany vyloučena a spolu se vdovou po jiném komunistovi Marií Švermovou později napsala dopis prezidentu Husákovi, aby byli propuštěni chartisté. To z ní udělalo disidentku a opět byla sledována Státní bezpečností. Konce komunistické totality se sice dožila, ale zemřela krátce po sametové revoluci v roce 1995 a svého manžela tedy přežila o dlouhých 43 let.
Zdroje:
