Článek
Po nástupu komunistů k moci v Československu stáli noví vládci před složitým úkolem. Museli vyřešit, jak se zbavit tisíců lidí, kteří s novými pořádky nesouhlasili. Jako řešení zvolili obdobu sovětských gulagů, kde byli vězni nuceni dřít v dolech za nelidských podmínek. Za 5 let existence pracovních táborů jimi prošlo přes 20 tisíc lidí.
25. října roku 1948 byl schválen zákon číslo 247, který represivním složkám dovoloval zřídit tábory nucených prací. Definice těch, kteří mohou být posláni do nově zřízených věznic, byla natolik vágní, aby tento osud mohl potkat každého třídního nepřítele.
Pro nové politické vedení to bylo výhodné z několika ohledů. Mohli takto efektivně zastrašovat většinovou populaci a ti, kteří se režimu nebáli, byli odvlečeni do táborů, kde byli vystaveni nelidskému zacházení a těžké práci. Druhou výhodou bylo získání levné pracovní síly, kterou režim potřeboval, aby uspokojil potřeby Moskvy po nerostných zdrojích našeho státu.
Prezident Klement Gottwald a jeho pravá ruka Rudolf Slánský si nově vzniklé tábory pochvalovali, právě díky možnosti zbavovat se svých oponentů. Nepřítelem socialismu mohl být označen v podstatě kdokoliv, kdo nevyhovoval komukoliv z KSČ. Takto se dalo zbavit například odpůrců kolektivizace.
První tábor se otevřel 10. prosince 1948 a jmenoval se TNP Kladno-Dřín. Následně zde prvních 29 vězňů nastoupilo k nuceným pracím. Postupně u nás vzniklo 10 tisíc pracovních míst pro trestance. Původně se počítalo, že jich bude až 30 tisíc.
Výběr trestanců odsouzených k těžkým pracím záležel na rozhodnutí takzvaných příkazových komisí. Ty spadaly přímo pod ministerstvo vnitra. Následně tato kompetence přešla na krajské národní výbory.
Počet táborů se však postupně měnil. Rychle bylo vybudováno 26 trestaneckých kolonií. Ty však následně začaly upadat a postupně se zase zavíraly. V roce 1951 už existovalo pouze 14 táborů a postupně skončily úplně všechny. Dva poslední byly uzavřeny v roce 1954. Nejvíce se jich nacházelo na Ostravsku, Jáchymovsku a Kladensku v blízkosti uhelných a uranových dolů.
Hlavním důvodem pro uzavření táborů byla jejich neefektivnost. Režimu se nedařilo zavírat do nich dostatek vězňů, aby bylo možné držet šachty v provozu. Ti, kteří zde skončili, byli často úspěšní v pokusech o útěk. Například v roce 1950 se podařilo uprchnout přes 1100 lidem.
Pracovní podmínky v táborech
Podle přeživších se dochovaly zprávy o tom, jaké podmínky v táborech panovaly. Vlastimil Rychlík byl umístěn v táboře Vykmanov II. Zde údajně nebylo nic neobvyklého, když za celý den vězni nedostali nic k jídlu. Zároveň bylo pracovní tempo nesnesitelné a nebyla možnost si odpočinout.
Všude byl přítomný prach, což mělo negativní vliv na lidské životy. Vězni neměli k dispozici žádné ochranné pomůcky. Nedostali ani žádné pracovní oblečení, které by jim chránilo tělo, a to ani v podmínkách, kde byla radioaktivita v souvislosti s uranem. Neexistovalo zde žádné speciální vybavení, a proto se u mnoho z nich projevovaly nemoci z ozáření.
Celkově se pamětníci shodují na tom, že zde byly horší podmínky než v běžných věznicích. Mnohdy dokonce tvrdili, že to zde bylo horší než v německých koncentračních táborech za 2. světové války.
Vězňům často chyběla pitná voda a museli v některých případech pít z kaluží po dešti. Zázemí vězňů bylo také otřesné. Některé tábory se skládaly pouze z dřevěných budov, kde bylo v noci namačkáno velké množství zadržených. Někdy dokonce chyběly i jakákoliv zázemí pro hygienickou péči.
Pracovní podmínky byly pro vězně velmi přísné. Vstávat museli v 5 hodin ráno a ihned se vydávali do dolů nebo na jiné práce, které měly přidělené. Práce končila ve 21 hodin večerkou. Když vězeň nepracoval dostatečně, nebo se nějak provinil, putoval na trestní oddělení. Na práci dohlíželi dozorci, kteří si mohli s vězni dělat cokoliv chtěli, a ti jim byli vydání napospas.
Muži byli posíláni nejčastěji pracovat do dolů a hutí nebo museli stavět další části svého tábora. Vězněny zde byly i ženy, kterých byla zhruba jedna pětina. Ty byly posílány na lehčí práce do lehkého průmyslu nebo do zemědělských podniků. Ušetřeni nebyli ani těžce nemocní, kteří sice měli lehčí práci, ale jednalo se o pozice, kam bylo těžké sehnat normální zaměstnance.
K likvidaci táborů vedla hlavně neschopnost komunistických krutovládců udržovat je v chodu. Přispěly k tomu i intervence ze strany OSN, která kritizovala nucené práce a režim se rozhodl legislativně zrušit tato zařízení. Tábory nucených prací však nebyly jediným represívním nástrojem komunistů u nás. Existovaly i normální věznice, sběrné tábory, převýchovná zařízení a mnohá z těchto míst byla v provozu až do konce komunismu.
Zdroje:
