Článek
Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová se spíše než o kulturu zajímá o to, kdo s kým co dělá. V jednom z nejnovějších výroků dávala do souvislosti nízkou porodnost na našem kontinentu s „přetlakem“ LGBT+ lidí. Dokonce naznačila, že se jedná o způsob redukce bílé rasy. Kvůli těmto slovům dokonce čelí žalobě ze strany Institutu lidských práv.
Tato členka slovenské vlády je sice známá svými homofobními názory, ale zdá se, že její snaha obvinit členy LGBT+ komunity ze všeho špatného na této planetě nabírá absurdních rozměrů. Sice má pravdu, že Evropa postupně vymírá, ale na vině nejsou lidé různých orientací; za tuto situaci mohou politici.
I když se v Evropské unii v roce 2020 mírně zvýšila porodnost oproti roku 2015, stále nemá žádný z členských států počet narozených dětí dostatečný pro zachování své populace. Momentálně připadá 1,6 dítěte na jednu ženu, aby populace neklesala, je potřeba minimálně 2,1 dítěte na každou ženu.
Bohužel stejný názor, jaký má ministryně Šimkovičová, zastává mnoho dalších politiků po celé Evropě. Přitom je to obyčejné nálepkování a ukazování prstem na domnělého nepřítele, které má za cíl nahnat těmto populistům politické body. Jenže pokud by někdo mávl kouzelným proutkem a vymazal LGBT+ komunitu, porodnost by to nezvýšilo.
Problém je totiž mnohem hlubší, než tvrdí politici. Vidím to na sobě i na lidech ve svém okolí, kteří jsou mí vrstevníci. I když bychom mnozí chtěli mít děti, bojíme se. Jenže se nebojíme LGBT+, ale toho, že nebudeme schopní udržet životní úroveň alespoň na dostatečné míře, která by nám umožnila neumřít hlady s dítětem někde pod mostem.
Zde jsou jednoznačně na vině politici. Přes veškeré krize a chybná rozhodnutí současné vlády i těch minulých jsme se dostali do bodu, kdy je pro průměrné lidi nemožné finančně zvládnout dítě. Nejde však o to, že bychom se nechtěli uskromnit. Mnohdy jsou veškeré základní náklady na život vyšší než výplata jednotlivce.
Drahé bydlení
Pokud mladým lidem s bydlením nepomůže rodina, možnost vlastního bydlení je naprosto nepředstavitelná. Takže nám nezbývá nic jiného, než žít v nájmech, které jsou často enormně předražené. Téměř každý v mém okolí platí nájem přes 20 tisíc, u mnohých se i s energiemi dostávají ke 30 tisícům za měsíc, a nejedná se o nijak velké byty.
Pokud jsou dva vydělávající lidé, jde to zvládnout poměrně pohodlně. Jenže pro jednoho člověka je to neslučitelné s přežitím. A pokud žena jde na mateřskou, jeden příjem se dramaticky sníží na pár tisícovek. Samozřejmě, vždy se dá přežít, ale bez možnosti tvořit alespoň minimální finanční rezervu je to přinejmenším velmi riskantní. Navíc ta se po tisícovce měsíčně tvoří roky, což přispívá zvyšování průměrného věku žen prvorodiček.
Často se setkáváme s výsměchem mladých bez partnera/partnerky, kteří zůstávají u rodičů i v dospělosti. Jenže co mají dělat? Sami nájem neutáhnou. Stát má nástroje, které mohou situaci výrazně zlepšit, například regulované nájemné, výstavba obecních bytů nebo výhodné půjčky na bydlení pro mladé rodiny. Bylo by to sice drahé, ale hrozící nedostatek lidí na pracovním trhu bude v budoucnu mnohem dražší.
Nástupní mzda není důstojná
Pokud se člověk po střední škole rozhodne dále nepokračovat ve studiu a začne si hledat práci, ihned narazí na tvrdou realitu toho, že ho nikde bez praxe a zkušeností nechtějí. Záleží sice na oboru, ale mnoho lidí právě kvůli tomuto přístupu zaměstnavatelů opouští obory, které studovali.
Když se jim podaří práci najít, nástupní plat absolventů středních škol se průměrně pohybuje mezi 25 až 35 tisíci hrubého. U vysokoškoláků to je 35 až 45 tisíc hrubého. Absolventi se středním vzděláním z tohoto platu tedy v mnoha případech sotva pokryjí své vlastní náklady na život, natož aby uživili celou rodinu.
Vysokoškoláci jsou na tom platově lépe a nemusejí mít takový strach po finanční stránce, ale školu dokončují v mnohem pozdějším věku. Zjednodušeně řečeno, zjistí mnohem později, jaký je reálný život a jaké je to starat se o sebe samostatně, jak finančně, tak co se týká chodu domácnosti.
Nepředvídatelná budoucnost
Žijeme v extrémně turbulentní době. Kdo by si na konci roku 2019 pomyslel, že se celá ekonomika zastaví v důsledku pandemie a řada lidí přijde o práci. Když si všichni mysleli, že se vše vrací do normálu, začala energetická krize v důsledku války na Ukrajině. Výkyvy cen základních věcí a mnoho událostí celosvětového dopadu nedodává lidem odvahu k zásadnímu kroku, jakým je rodičovství.
Kariéra místo rodiny
Často slýchám, že nás mladé rodina vlastně nezajímá. Že chceme budovat kariéru, cestovat a užívat si. Je to však spíše pocit rezignovanosti nad snahou mít rodinu. Každý chce, aby se jeho děti měly dobře, a pokud zvládneme sotva přežít my, tak jak by asi žily naše děti.
O komunitu LGBT+ a to, že jsou konečně alespoň částečně společností přijímáni, vůbec nejde. Jsou to politické chyby, kterých se politici dopouštějí, a jejich celkový nezájem o budoucnost. To podle mě vede lidi, kteří chtějí děti, k nutkání být dostatečně finančně zajištěni před tím, než založí rodinu. Proto se věk, kdy lidé přivedou na svět prvního potomka, bude neustále zvyšovat. Otázkou je, zda v pokročilém věku nebude už pro mnohé pozdě začít se snažit o děti.
Zdroje:
