Článek
Mladí lidé jsou často terčem kritiky, že utrácejí za luxusní zboží, jako je oblečení nebo elektronika, ale přitom bydlí u rodičů. Vidím i ve svém okolí lidi, kteří jsou toho důkazem. Jenže zaslouží si za to kritiku? Jaké vlastně mají vyhlídky s penězi, které by si mohli našetřit?
Když se podíváme na ceny nájmů, tak nám jistě dojde, že člověk, který nemá žádné úspory, protože teprve nastoupil do prvního zaměstnání, to sám nezvládne. Jenže spolubydlení není pro každého a hledání ideálního partnera, na kterého je spoleh, je také náročný proces.
Obzvláště v době internetu poznamenané roky lockdownů je seznamování pro mnohé v podstatě nemožné. Navíc mnoho mladých lidí nehledá lásku, ale pouze chvilkové povyražení. Po několika zklamáních není nepochopitelné, že mnoho lidí radši zůstává samo.
Bez úspor a dobrého platu je nejjednodušší volbou zůstat ve svém dětském pokojíčku u rodičů. Pokud domácnost není konfliktní, tak to může fungovat jako příjemné soužití. Mladý člověk rodičům pomáhá s nájmem a s chodem domácnosti a vše je idylické. Navíc v takovém případě zbyde i mnoho peněz z příjmu.
A teď to není nic proti mladým, protože i u starších lidí je nízká finanční gramotnost, ale mladý člověk, který má nějaké tisícovky navíc, si mnohdy nepromyslí, co s nimi. Ani nemusí, protože se mu rozkutálí během víkendu nebo na nějakém e-shopu dříve, než si všimne nějaké reklamy na investice.
Nové telefony nebo luxusní oblečení jsou sice drahé, ale samostatný život ve vlastním bydlení je dražší. Našetřit si 20 nebo 30 tisíc korun na telefon nebo 50 tisíc na auto se závodními samolepkami není tak těžké, ale našetřit peníze dostatečné na hypotéku je mnohem těžší.
Sny se nám neustále vzdalují
Ti mladí, kteří si před 5 lety řekli, že teď začnou šetřit a za 5 let budou mít dostatek peněz na to, aby si mohli vzít hypotéku a žít ve vlastním, nyní musí mít pouze oči pro pláč. Pokud chytře neinvestovali, tak je jejich sen nejspíš stále vzdálený několik let. Je to kvůli tomu, že hypotéky v posledních letech neuvěřitelně vystřelily.
Zatímco v roce 2019 byly průměrné sazby úroků u hypoték pod 3 %, nyní jsou na průměrné úrovni 5,5 %. Jenže to již začaly klesat, protože minulý rok stále dosahovaly téměř 6 %. Každý, kdo někdy řešil hypotéku, ví, že toto představuje velmi podstatné zdražení.
Konkrétně to znamená, že kdybyste si měli brát hypotéku na nemovitost, která stojí 5,5 milionu, tak banka chce, abyste měli vlastní milion. To znamená, že by během 5letého šetření bylo nutné odložit každý měsíc více než 16 a půl tisíce. Není to nemožné, ale minimálně to znamená vypuštění všech zbytečností a radostí ze života.
Existují hypoteční kalkulačky, díky kterým by takto odhodlaný člověk před 5 lety zjistil, že potom, co by si vzal takovou hypotéku, by platil 18 972 korun měsíčně při úrokové sazbě 3 %. Je to o trochu více než dosud musel šetřit, ale odpadne mu z toho nutnost platit nájem, takže by mu teoreticky mělo zbýt více peněz než dříve.
Jenže přijde den, kdy našetří potřebný milion po letech odříkání a velmi skromného života a najednou zjistí, že se situace změnila. Již je úroková sazba 6 % a měsíční splátka najednou bude 26 980 korun měsíčně. Pak zjistí, že na to už nemá a vše, co plánoval, je pryč.
Vrstevníci za tu dobu viděli půlku světa, což může být deprimující. Jediným řešením této situace je šetřit na nemovitost vyšší procenta, než znehodnotí míra inflace, nebo si s inflací poradit pomocí fondů, akcií a jiných podobných investic. Sice mohou být rizikové, ale když necháme peníze na běžném účtu máme 100% jistotu, že o peníze přijdeme.
Žijeme ve zvláštní době
Bohužel se nacházíme v době, kdy je mnohem finančně snazší utratit každý víkend v baru tisíce než zdlouhavě šetřit na něco, co si stejně nejspíše nebudeme moci dovolit. Ve svém okolí vidím příklady lidí, kteří se po mnoha letech snaží vytvořit podmínky pro rodinu, ale jediné, čeho dosahují, je frustrace a deprese.
Nikoho to vlastně nezajímá. Politici neustále řeší důchody, ale dostupné bydlení není téma. Samozřejmě senioři potřebují pomoc, ale nejsou jediní. Zatímco se opozice s vládou pře o desetikoruny ve valorizaci penzí, tak se tato země stává nevhodnou pro kohokoliv kromě důchodců. Česká republika není zemí pro mladé.
Ti, kteří umí jazyky a mají štěstí, odejdou dříve nebo později do zahraničí. A jaké hodnoty chceme, aby tvořili ostatní? Stavěli domy a zakládali rodiny? Jenže oni nejsou schopní uživit ani sebe, natož postarat se o rodinu. Mladí tuto situaci nezpůsobili. Na vině jsou generace před nimi, tedy přesně ti, kteří je dnes kritizují.
Zdroje:
