Odsuzovači pražské kampaně, přestěhujte se do Brna a staňte se řidičem šaliny

Jsou chvíle, kdy jsem na to, že sem přítel pravidelně přispívá a má občas i dosah, vděčnější než jindy. Můžu se pak jako jeho přítelkyně vyjádřit k věci, co mě neuvěřitelně pálí a vytáčí. Aktuálně je to přístup k veřejnému prostoru městské hromadné dopravy v Praze a Brně.

Sociální sítě zaplavila pražská kampaň, která bojuje proti obtěžování v MHD. Často se v ní vyobrazují jako oběti ženy, problém se ale týká také mužů a dětí. Očividně byla stržena náplast u kupy pánů, kteří se cítí dotčeně a nebojí se to na sociálních sítích vyjádřit. Mezi nimi je například i pan Kalousek.

Poznámky typu na co ženy jsou, přece na koukání, mě uvrhají do deprese. Necítím se být objektem, který slouží jako soška na výstavu. Chápu, že je tenká hranice mezi letmým pohledem a zíráním, to druhé je ale alarmující.

Jen bych chtěla uvést na pravou míru pro pana Kalouska a ostatní, že přítele mám. Nebere mě jako objekt a máme rovnocenný vztah. Jde to mít i normálního chlapa, co je rád, že se pěkně obleču, ale dělám to jen a pouze pro sebe a pro něj. Když si dám tepláky, nepřestane na mě koukat, jako by mnozí přestali na holku, co nemá sukni a výstřih.

Zírat na prsa na mobilu není to stejné jako zírat v tramvaji

S kolegyní v práci jsme se shodli, že tomuto trendu přispívá to, že na sociálních sítích zíráme na holky a kluky, kteří to chtějí. Záměrně zveřejňují fotky výstřihů, zadků a polonahých těl. Je pak obtížné pochopit, že to není norma a nechce to zažívat každý na ulici. Tato kampaň nás může přimět se nad tím zamyslet a hranice si v sobě určit.

Jen je škoda, že se těmito argumenty ztrácí další smysl sdělení a to ten, že se často nejedná pouze o koukání, ale také o doteky. Ke spoustě příběhům můžu přihodit ten svůj. Když jsem byla v 7. třídě na své pravidelné trase do školy a povídala si s kamarádkou, ucítila jsem dotek na zadku. V přecpané šalině nic zvláštního. Najednou z toho byl krouživý pohyb, tak jsem si říkala, že mě chce někdo okrást a šla na druhý konec vozu. Za chvilku tu byl zase.

Kamarádka na chlapce vedle mě spustila, co si to dovoluje. Při první příležitosti vystoupil, ale nezapomněl mě na rozloučenou poplácat. Až při vystupování jsme si všimly, že jeho druhá ruka se nedržela tyče v tramvaji, ale byla celou dobu v rozkroku. Kudrnáče jsem ještě několikrát potkala, postával už ale u jiných žen, já se snažila být co nejvíc nenápadná.

Teď ať mě někdo přesvědčí, že je celá kampaň zbytečná, že jsem ukřivděná. U některých to takto nekončí, pokračuje to. Můj příběh není jediný takový. Důkazem jsou mnohačetné diskuze, například na profilu @jsemvobraze. Dokládají, že se jedná o palčivý problém naší společnosti.

Ani Brno se tomuto tématu nevyhlo

Jsem Praze vděčná, že toto dělá a ráda bych upozornila na opačný přístup marketingu. V Brně by bylo nařčeným pánům líp. Běží tam kampaň se slogany Chceš legálně cinkat na holky? Staň se řidičem šaliny! nebo Chceš aby za tebou holky běhaly? Staň se řidičem šaliny!

Marketing Brna mi přijde jako jeden z nejlepších, který jsem u města viděla. Proto mě tato kampaň zarazila. Po ní si každého řidiče vozu městské hromadné dopravy představím jako pána, co si toto myslí. Dehonestuje to slušné řidiče a řidičky, na jejihž nábor byla cílena kampaň předešlá. Zarážející navíc je, že i po vlně kritiky můžeme letáky běžně ve vozech vidět.

Je důležité, aby města aktivně pracovala na vytváření bezpečného prostředí pro všechny občany a občanky, a to nejen v rámci kampaní, ale i v každodenní praxi. Pražská kampaň je krok správným směrem a rozvoj diskuzí na toto téma by nám určitě prospěl. Nezbývá než doufat, že se brněnský marketingový tým inspiruje.