Článek
Peter Pellegrini slaví úspěch. Po kampani, kde zkombinoval mlčení Miloše Zemana a protiválečnou rétoriku Andreje Babiše, získal nadpoloviční většinu hlasů v přímé volbě prezidenta. Zvítězil tak na opozicí podporovaným kandidátem Ivanem Korčokem. Kampaň rozhodně nebyla čistá a z obou stran jsme viděli věci, které by si měli politici v civilizovaném státě odpustit.
A jak je na tom teď Robert Fico? I když nekandidoval, dá se považovat za vítěze. Jenže je tato výhra skutečná, nebo se mu vymstí? Sice bylo již několikrát deklarováno Pellegrinim, že dá vládě klid na vládnutí, ale osobní ambice jsou něco, co mnoha politikům změní plány.
Ona je celá jeho kandidatura pro koaliční partnery spíše nepříjemná. Menší koaliční strana proti němu otevřeně vystupovala. Naopak Fico sice od začátku stojí za předsedou strany HLAS, ale možná to bylo právě díky tomu, že mu umožnil vrátit se do čela vlády. Peter byl totiž po volbách drahou nevěstou a rozhodl, která ze dvou velkých stran složí vládu.
Ficova výhra, nebo prohra?
Velmi záleží, jaké byly okolnosti vzniku Pellegriniho strany HLAS. Pokud se skutečně oddělili od Ficova SMERu kvůli vnitřním neshodám, tak to pro Fica znamená problémy do budoucna a možná ztrátu voličů, kteří by mohli přilnout k HLASu.
Jenže pokud šlo pouze o účelový projekt, aby Fico posbíral i liberálnější hlasy, které by konkrétně jeho nikdy nevolily, tak Pellegrini momentálně upevnil Ficovu pozici natolik, že je neotřesitelná.
V případě, že slovenští sociálně demokratičtí politici nehrají žádné hry, aby zvýšili svůj volební potenciál, tak má Fico vážný problém. I přes deklarovanou podporu by totiž bylo jisté, že Pellegrini dřív nebo později bude muset jít s Ficem do přímé konfrontace. Z funkce prezidenta by totiž měl příležitost lovit potencionální voliče i mezi těmi, kteří nyní volí SMER.
Jak vyhrál
Peter Pellegrini vyhrál díky tomu, že si analyzoval volby prezidenta u nás. Nejprve zvolil taktiku Miloše Zemana, prvním kolem se promlčel a nechal ostatní kandidáty hádat se mezi sebou. To mu vyšlo pouze částečně. Do druhého kola sice postoupil, ale jako druhý.
Proto se rozhodl být ve druhém kole aktivnější a vsadil na taktiku Andreje Babiše a jeho předvolební protiválečnou rétoriku. Vznikla tu paradoxní situace, kdy u nás Babiš strašil, že v případě výhry Petra Pavla dojde k zavlečení Česka do války. To se nestalo. A nyní tomu stejnému lidé na Slovensku uvěřili.
Pellegrinimu se podařilo zvítězit i díky tomu, že se na jeho stranu přiklonili voliči, kteří v prvním kole dali hlas Štefanu Harabinovi, který otevřeně podporoval Ruskou agresi na Ukrajině. Politicky tak musel vyjít ze své komfortní zóny, kterou celou politickou karieru držel a do které se již nebude moci vrátit.
Musel totiž dát jasné stanovisko ke konfliktu na Ukrajině. K tomu dosud přistupoval stejně jako k pandemii nebo čemukoliv jinému. Přístup trochu dovnitř a trochu ven se mu vždy vyplatil. Nikdy neprohlásil nic razantního, co by ho v očích někoho diskvalifikovalo z potencionálních kandidátů.
Všichni chceme mír
Ať už používá jakýkoliv kandidát strašení válkou, jedno je jisté. Žádný válečný štváč, jako byl mnohdy nazýván Korčok, ve volbách nebyl. Střetly se pouze dvě představy o míru. Ta Pellegriniho je taková, že mír bude, až si Rusko vezme vše, co bude chtít. Ta druhá je taková, že pokud si Rusko vezme cokoliv, tak ho to pouze povzbudí k tomu, vzít si něco dalšího.
Je jisté, že Slovensko pod tandemem Fico-Pellegrini po vzoru Maďarska ukončí podporu Ukrajiny a možná i přeruší tranzit dodávek zbraní a munice přes své území. Osobně se mi tato politika nelíbí, ale může se Slovensku vyplatit.
Pokud by Putin na Ukrajině zvítězil, tak záleží, jaké vítězství to bude. Pokud by si vzal pouze východní území po řeku Dněpr, mezi Ruskem a Slovenskem by stále existoval nárazník v podobě západní Ukrajiny. Jenže pokud by si Rusové vzali celou Ukrajinu, tak Slovenští politici podle mě náhle opustí rétoriku proti NATO.
Již teď se ze Slovenska stahují západní vojáci a vojenské systémy a v současnosti to vypadá, že spíše, než aby se sem alianční jednotky vrátily, Slovensko alianci opustí. A na otázku, na kterou se ptal Robert Fico „Kdo bude bránit naše jaderné elektrárny,“ bude jednoduchá odpověď. Nikdo.
Co by potom bylo s osamoceným Slovenskem a Ruskem na hranici? Pouze naivní člověk by předpokládal, že to pro Slováky bude znamenat mír. Možná mír po vzoru Sovětského svazu, tedy mír na věčné časy se stálou přítomností ruských okupantů, stejně jako jsme zažili po roce 1968. Doufejme, že ty nejčernější scénáře zůstanou pouze v komentářích a Slovensko zůstane náš demokratický spojenec i nadále.
Zdroje:
