Článek
Podle ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky je nejspíše vše ve světě práce v pořádku, a proto má čas připravovat novely, které se dotknou naprostého minima zaměstnanců. Nebudou se tedy řešit nízké výplaty, které mnohdy nestačí ani na minimálně důstojný život. Jeho nový nápad je, aby si zaměstnanci mohli určit svou pracovní dobu sami. Samozřejmě jen v případech, kde je to možné.
A to je ten háček. Existují sice povolání, kde to není problém, ale tam to již většinou dávno platí. Zaměstnavatelé totiž nejsou hloupí a vidí, že někdy je více práce a někdy méně. Byli by sami proti sobě, kdyby takové opatření nepřijali již dávno. Pokud to někde může fungovat a zatím to tam není, tak to bude nejspíše pouze zkostnatělým vedením podniku, které stejně bude pouze hledat kličky, aby vše zůstalo při starém.
Velkou roli v tomto sehrála pandemie. Mnoho zaměstnanců, kteří mohli, začali pracovat z domova a mohli si tedy svou pracovní dobu do jisté míry určovat. Některým zaměstnavatelům tehdy došlo, že je zbytečné platit pronájmy kanceláří a nechali své zaměstnance doma, nebo s možností občasných home office.
Je škoda, že potenciál, který má ministerstvo práce a sociálních věcí, je plýtván na pomoc pouze malé části populace namísto velkých reforem, které potřebujeme. Navíc vše má záležet na dohodě mezi zaměstnancem a jeho vedoucím. Je to tedy naprosto absurdní zakotvovat do zákona.
Buď to totiž na dané pozici je možné a vedoucí je benevolentní a dávno to tak probíhá, nebo k takovému kroku není zaměstnavatel nakloněn a stejně se nic nezmění. Absurdita našeho politického vedení nabírá neuvěřitelných rozměrů. Přitom je tolik věcí, které by stály za pozornost.
Někde to zkrátka nejde
Z vlastní zkušenosti z pracovního života mohu říct, že například zdravotnictví se to prostě netýká. Na oddělení vždy musí někdo být a vše je vázáno na předání směny, které obvykle probíhá dvakrát nebo třikrát za den. Zrovna oblast zdravotnictví by potřebovala změny hlavně v oblasti personálního zajištění.
Jenže to, že nemá kdo pracovat v sociálních službách nebo v nemocnicích, je asi až druhořadý problém, který ministrovi nestojí za pozornost, nebo si s tímto problémem neví rady. V obou případech by však bylo potřeba ministra vyměnit za někoho, kdo uvidí skutečné problémy.
Nedotkne se to vlastně nikoho, kdo pracuje ve směnném provozu. V továrnách, domovech pro seniory nebo kdekoliv, kde je nutné střídání lidí v určitých intervalech, to možné nebude. V mnoha případech se však jedná o těžké povolání, které by si zasloužilo ulehčení pracovních podmínek.
Dalším případem jsou dělníci na staveništích. Příbuzný pracuje na stavbě a jeho pracovní doba bývá od svítání do soumraku, protože je vždy nutné pracovat rychle a efektivně. Práce tedy probíhá vždy, když je na ni vidět. Není možné, aby si dělníci řekli, že dneska budou pracovat od odpoledne do noci, protože to zkrátka nejde.
Ani u lidí v kancelářích to nebude úplně možné. Vyřizování elektronické komunikace bývá někdy zdlouhavý proces a pokud by zrovna dva lidé, kteří spolu mají komunikovat, neměli stejnou pracovní dobu, tak celý proces komunikace se ještě více prodlouží. Zmenšení efektivity by pak znamenalo menší výdělky firem, a tím pádem menší daně. To by mohlo být nepříjemné pro ekonomiku státu.
Pomohou pouze vyvoleným
Samozřejmě jsou lidé, kterých se to dotkne. Například uklízečky, které mají za úkol denně uklidit kanceláře. Musí to však udělat, když se v nich zrovna nepracuje. Ve většině případů je vlastně jedno, jestli to udělají hned, jak odejde poslední zaměstnanec, nebo někdy o půlnoci.
A i když je uváděná pozice takové uklízečky jako ta, které to pomůže, tak to bude přesně naopak. Pokud se totiž bude jednat o firmu, kde najednou budou moci zaměstnanci chodit libovolně a trávit zde jakýkoliv čas, tak kdy tam uklízečka uklidí, když tam neustále někdo bude?
Dále to může pomoci IT pracovníkům. Zde si však také nemyslím, že to k něčemu bude. Znám pár takových zaměstnanců a mohu je rozdělit do dvou skupin. První pracují neustále. Když je něco napadne, tak vytáhnou notebook a například změní kód nebo provedou jinou úpravu a jejich práce je zároveň jejich koníčkem.
Ten druhý typ jsou ti, kteří pracují, když chtějí. Ráno, v noci nebo kdykoliv mezi tím. Je sice hezké, že jim to stát chce nějakým způsobem legalizovat, ale v realitě to bude mít minimální dopady na pracovní život.
Legální stanování ve sněmovně
V tomto volebním období opozice často obstruuje do dlouhé noci. To si samozřejmě předtím musí poslanci schválit, aby neporušovali pracovní zákon. Po přijetí novely si budou moci zkrátka přesunout pracovní dobu od odpoledních hodin do hluboké noci. Možná to celé je způsobem vlády, jako bojovat proti reklamním fotografiím opozičních poslanců se spacáky ve sněmovně, kdy tím ohlašují, že budou bojovat spánkem ve sněmovně za své voliče.
Zdroje:
