Článek
Stejně jako každou neděli jsme si mohli v televizi v době oběda pustit diskuzní pořad Václava Moravce. Do pořadu přijali pozvání předseda sněmovny Miloš Vystrčil, bývalý předseda senátu Milan Štěch a 1. místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček. Bavili se o aktuálních tématech a následně se debata točila hlavně kolem práce senátu.
Překvapuje mě, že hnutí ANO poslalo do pořadu Karla Havlíčka na místo některého ze svých senátorů, který by se mohl k fungování senátu vyjádřit lépe. Ale nechme to na těch, co debatující vybírají.
Práce senátu byla v pořadu kritizována a jeho současný předseda Vystrčil to nerozporoval. Statistika je neúprosná a ukazuje nám, kolik zákonů bylo vráceno v jakém volebním období. Za vlády Bohuslava Sobotky bylo vráceno 76 zákonů. Za vlády Andreje Babiše to bylo 126 zákonů. Zatímco současná vláda dostala zpět zatím pouze 10 a i přes to, že je teprve v polovině mandátu, je to velmi málo.
Práce senátu
V našem demokratickém zřízení máme dvoukomorový parlament. Máme dolní komoru, kterou je poslanecká sněmovna. V ní vznikají zákony a na základě rozložení sil ve sněmovně vzniká vláda. Horní komorou je Senát, kterému se také přezdívá „pojistka demokracie.“
Do senátu jsou voleni zástupci lidí přímo. Senátorů je 81 a mandát mají na 6 let. Každé dva roky se volí jedna třetina senátorů. Voliči mají na výběr mezi konkrétními lidmi, kteří kandidují, jenže tradičně mají tyto volby velmi nízkou účast. Důležité je upozornit, že na rozdíl od poslanecké sněmovny, senátoři nemohou být rozpuštěni.
Pokud je v poslanecké sněmovně přijat zákon, tak v přijaté podobě putuje k senátorům. Ti mají několik možností, jak se s ním vypořádat. Buď mohou zákon přijmout a následně ho poslat na stůl prezidentovi, nebo ho mohou odmítnout. Zamítnutý zákon se vrací do poslanecké sněmovny, která ho musí schválit znovu nadpoloviční většinou všech poslanců. Senát může také vrátit zákon s pozměňovacími návrhy. Na projednání zákonu má senát 30 dní, a pokud ho nestihne projednat, je automaticky přijat. Stejně tak, když senátoři vysloví „vůli nevyjadřovat se“.
Pracuje senát řádně?
Rozložení senátu je momentálně takové, že vládní strany v něm mají drtivou většinu. Vládních senátorů je dohromady 73 z celkových 81. Proto by nemělo být překvapivé, že zákony senátem hladce procházejí. Jenže ve stejné situaci byla i vláda Bohuslava Sobotky, která také měla většinu v průběhu své vlády, a přitom se mu zákony vracely ve větší míře, než je tomu nyní.
Čím je dáno to, že dnes se vrací výrazně méně zákonů? Mohlo by to být jednoduše argumentováno tím, že senátoři se vším souhlasí. Jenže v době největší nespokojenosti s vládou by tomu mohl věřit snad jen největší fantasta. Senátoři, stejně jako poslanci, musí rozhodovat pro dobro státu, nikoliv pro dobro své strany. Proto by měli každý zákon pečlivě zvažovat. Domnívám se, že by zde neměla vítězit stranická příslušnost nad morálními hodnotami.
Jenže to vypadá, že se tak neděje. Jak by jinak byl současný stav možný. Sám předseda senátu přišel s vlastním vysvětlením, proč tomu takto je.
Senát nechce zdržovat
Vystrčil to zdůvodňuje hlavně situací, která panuje v poslanecké sněmovně. Opozice se nechová konstruktivně a jednání zdržují. Opoziční lék na problémy je většinou rozhazování peněz a zároveň přitom kritizují vysoký schodek rozpočtu. Často pouhé schválení programu schůze trvá mnohdy dlouhé hodiny a následná rozprava trvá občas i několik dní.
V takové situaci by pro vládu opravdu bylo nepříjemné o každém důležitém zákonu rozhodovat dvojnásobně dlouho. To by paralyzovalo celý náš systém a tomu by se senátoři rádi vyhnuli, protože mají obavy, aby jejich ješitnost nezpůsobovala škody, které mohou vzniknout v důsledku úmorně dlouhého schvalování.
Jenže přijímání špatných zákonů není řešením. Senátoři by měli být více aktivní hlavně v pozměňovacích návrzích a zlepšovat tím schvalovanou legislativu. A pokud se bojí, že vracení zákonů by byl problém, tak i to má řešení. I když se senátoři běžně nezapojují do samotné tvorby zákonů, mohli by samozřejmě ministrům říci své výhrady ještě před hlasováním ve sněmovně. Koneckonců sálů je v parlamentu jistě hodně a neměl by tedy být problém, aby se spolu představitelé vlády a senátu mohli potkat a vyříkali si své pohledy. Jinak totiž hrozí, že ve společnosti převládne názor, který již často zaznívá, že bychom měli senát zrušit úplně.
Potřebujeme senát?
Mnohdy slýcháme, že senát je úplně zbytečný. Není asi úplně překvapivé, že se takto vyjadřují lidé, kteří nemají v senátu své favority. Rozhodně bychom ale neměli rušit senát pouze na základě toho, že některé subjekty mají nouzi o výrazné osobnosti, které by ve volbách obstály.
Často se používá argument, že by zrušení této instituce přineslo úspory. Ty se samozřejmě hodí v době ekonomických problémů. Provoz senátu v roce 2023 stál 661,4 milionu. Toto číslo samozřejmě může vypadat, jako obrovské množství peněz, jenže v rámci státu to zase tolik není.
Ukážeme si to na příkladu. Jeden kilometr dálnice stojí přibližně 150 milionů. Takže úspory, které bychom získali, by stačily k výstavě 4 kilometrů dálnice ročně. Tímto tempem by dálnice D1 trvala postavit více než 91 let.
Práce senátu by se určitě měla změnit, ale jeho zrušení by bylo podle mě chybou s nedozírnými následky. Přišli bychom o možnost volit konkrétní osobnosti do parlamentu. Senátní volby často nejsou médii tolik zmiňovány jako volby jiné. Kdyby se toto změnilo, tak by byla snad účast u voleb vyšší a senát by odrážel lépe vůli lidu.
Zdroje:
