Článek
Téměř okamžitě po druhé světové válce a porážce nacistického Německa se svět propadl do dalšího konfliktu. Sice skončila doba, kdy na bojištích zbytečně umíraly miliony lidí, tanky se proháněly Evropou a letadla bombardovala velká města, ale svět se propadl do nové doby nejistoty a strachu o budoucnost. Díky existenci jaderných zbraní se ani jedna velmoc nechtěla znovu pustit do konfliktu, který by neodvratně vedl k zániku civilizace.
Namísto toho vznikly dva bloky rozdělené podle toho, jaká armáda dané území osvobodila. Spojené státy a Velká Británie se společně se Sovětským svazem domluvily na linii, kde se setkají jejich armády. Tím mělo být zajištěno, že budou poražena všechna zbývající ohniska nacistické armády.
Jenže Sovětský svaz namísto osvobozování zabíral nová území, která pomocí loajálních komunistů přetvářel v poslušné satelity. To byl i náš případ. Sice část území na západě osvobodili Američané, ale naše politické vedení se po zkušenosti s mnichovskou zradou orientovalo na východ.
Byli jsme sice jediným státem, který z větší části osvobodili Sověti a jejich armáda u nás nezůstala, ale i tak jsme se ocitli v područí Moskvy. Roli v tom hrála slabost demokratických politiků, kteří umožnili komunistům obsadit veškeré důležité funkce ve vládě i ve státních složkách. Důležitým momentem také bylo odmítnutí Marshallova plánu na přímý rozkaz Stalina.
Studená válka, která probíhala téměř celou druhou polovinu 20. století, byla definována hlavně vytvořením sfér vlivu Sovětského svazu a Spojených států amerických. Obě hlavní velmoci však loajalitu evropských států získávaly jinak. USA sázely na ekonomickou pomoc, která měla ekonomicky provázat státy západní Evropy s Amerikou, zatímco Sověti loajalitu vynucovali omezováním svobod a kontrolou dosazených politiků.
Rozdělení světa
Jelikož na začátku studené války měly ve výzbroji jadernou zbraň pouze USA a Sověti, zbytku světa nezbývalo než se podvolit vůli jednoho z těchto dvou států. Tak vzniklo něco, čemu se odborně říká bipolární rozdělení světa.
Dva bloky, které na sebe navzájem míří zbraněmi schopnými vymazat svého protivníka z mapy za cenu toho, že strana, která by vedla prvotní úder, by byla sama zničena do základů při odvetném úderu, který měly obě strany předem připravený. I když to mohlo znamenat konec konvenčních konfliktů a život v míru, tak se to bohužel nestalo.
Jednotlivé armády nyní stále připravují plány na obsazování nepřátelského území. Stejně tomu bylo za studené války, protože Sověti se nikdy nevzdali myšlenky na obsazení zbytku Evropy. Západní státy naproti tomu vytvořily Severoatlantickou alianci, která měla zajišťovat, že se takzvaná železná opona nebude posouvat.
Připravovali jsme se pouze na boj se Západem
Jelikož jsme jako Československo byli na hranicích západního a východního bloku, očekávalo se, že právě naše území by mohlo být místem, kde jedna ze stran zaútočí. Proto se nejen naše vláda připravovala na obranu komunistického světa, ale Moskva vypracovávala plán, kam by v případě útoku postupovali naši vojáci.
Naši vojenští velitelé však byli ve složitém postavení. Sověti nikomu nehodlali poskytnout jaderné zbraně ani informace o jejich nasazení, ale hraničním státům bylo řečeno, že v případě útoku musí nepřítele udržet v pohraničí, než by Sovětský svaz podnikl jaderné údery na různých místech západní Evropy.
Nová doktrína Varšavské smlouvy vydaná roku 1960 již nepočítala s počáteční invazí pozemních sil, ale předpokládalo se, že potenciální válka bude zahájena prvotním jaderným úderem do hlubin území nepřátelského bloku.
V případě, že by k prvnímu úderu došlo ze Západu, bylo počítáno s bleskovým výpadem československé armády na území Západního Německa, kde měli do 5 dnů postoupit 100 kilometrů a zde za podpory Sovětů pokračovat na západ. V případě, že by první jaderný úder uskutečnili Sověti, měli Čechoslováci postoupit za 5 dnů až k řece Rýn.
Další změna nastala v období Berlínské krize, kdy dostalo Československo pokyn připravit své pozemní komunikace tak, aby bylo možné rychlé přesouvání jednotek z východu na západ, a počítalo se s rozmístěním jaderných hlavic na našem území, které v případě války měly sloužit k tomu, aby naše armáda rychle postoupila až na území Francie. K této ofenzívě mělo sloužit 130 jaderných hlavic.
Varšavská smlouva nakonec zaútočila zcela jinde
I přes výše popsané plány, kterých následně vzniklo i mnoho dalších, naštěstí nikdy nedošlo k přímé konfrontaci mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Východní blok má na svém kontě jednu jedinou společnou vojenskou operaci. Ta paradoxně byla namířena proti vlastnímu členovi, kterým jsme byli právě my.
V noci z 20. na 21. srpna roku 1968 naši hranici překročili naši dosavadní spojenci. Jejich záminkou bylo potlačení západní kontrarevoluce, která u nás měla být v přípravách. Ve skutečnosti však šlo o sovětské obavy z uvolňování režimu v kombinaci se strachem o rozmístěné jaderné nálože na našem území, které u nás Sověti rozmístili v roce 1965.
Jelikož všechny naše vojenské plány včetně rozmístění vojsk počítaly s válkou na naší západní hranici, přechod hranice z východu a severu byl poměrně snadný. Nikdo nepředpokládal, že by se zde měly udát jakékoliv incidenty. Navíc naše vojenské i politické vedení bylo v šoku a nevědělo, zda se bránit či podvolit vůli našich spojenců.
Navíc jsme ani neměli příliš možností se bránit. Na jaře roku 1968 došlo ke společnému cvičení s názvem Šumava, kterého se na našem území účastnily ostatní státy Varšavské smlouvy. Po skončení cvičení však jednotky nedostaly pokyn vrátit se na domovské základny a pouze opustily naše území a čekaly za hranicemi na další rozkazy.
Rozkazy nakonec přišly a nařizovaly opětovné překročení československé hranice, obsazení klíčových míst a zadržení klíčových politických osobností. To vše bylo podpořeno leteckým přesunem dalších jednotek i techniky na obsazená letiště.
Vše probíhalo bleskově a i kdyby někdo rozhodl, že se budeme bránit, bylo by nutné okamžitě přesunout jednotky na západní hranici, což by znamenalo, že by ke střetu došlo někde uprostřed našeho území a naše jednotky by se nemohly opřít o žádné obranné body. Obrana by nejenom byla marná, ale nejspíše i velmi krvavá, když přihlédneme k tomu, čeho byli Sověti schopní v Maďarsku v roce 1956.
Rozdíl mezi Západem a Východem
V současnosti se často setkáváme s tím, že mnoho lidí naše členství v NATO přirovnává k vazalství úplně stejnému, jako kdysi k Sovětskému svazu. Jenže Severoatlantická aliance je postavena na dobrovolnosti a demokracii. Naproti tomu Varšavská smlouva byla o sloužení zájmům komunistů a Moskvy.
I když naši komunisté v období Pražského jara neplánovali konec členství ve východním bloku, naši spojenci podnikli preventivní okupaci. Vedle toho v NATO došlo k situaci, kdy se alianci rozhodli opustit Francouzi v roce 1966. Ostatní státy s nelibostí francouzské rozhodnutí přijaly. Nakonec se po několika desítkách let Francie rozhodla vrátit a to vše se dělo bez obětí a strachu.
Zdroje:
