Článek
Olga Havlová, rozená Šplíchalová, se narodila v Praze roku 1933. Pocházela z chudých poměrů a její rodina žila na Žižkově. Lidská bída a zmar ve čtvrti plné pavlačových domů a svérázných obyvatel by u leckoho možná probudily ty nejhorší lidské vlastnosti, ale Olga to měla přesně naopak. Vyrůstání v těžkých podmínkách v ní rozvinulo cit pro lidskost a chuť pomáhat ostatním.
Dětství a mládí
Její matka ji a její dva sourozence vychovávala sama, protože otec od rodiny odešel. Olga tak musela již od útlého věku pomáhat s chodem domácnosti. Situace se pro rodinu ještě více zkomplikovala, když nejstarší dceru opustil manžel a ona se i s dětmi vrátila do domácnosti své matky.
I přesto, že se Olga vyučila jako šička a tímto se živila, snila o herectví. Přes náročné povolání a domácí práce si našla čas na kurzy herectví a dokonce se pokusila napsat vlastní scénář. Herečkou se sice nikdy nestala, ale její snaha o proražení na divadelních prknech ji dovedla k osudovému muži.
Setkání s Václavem Havlem
S Václavem Havlem se setkala poprvé v jedné pražské kavárně. Seznamování sice bylo pomalé, ale nakonec si k sobě tato dvojice našla cestu. Havel sám sebe označoval za rozmazlené dítě zbohatlické rodiny a Olga ho okouzlila svou praktičností v domácích záležitostech.
Rozdílný přístup k životu mezi nimi definoval celý jejich vztah. Ona obdivovala jeho filozofování a přemýšlivost, zatímco on ji miloval pro její schopnost stát nohama pevně na zemi. V době disidentu a následné politické dráhy Havel vždy něco vymyslel a Olga našla způsob, jak to realizovat.
Mozek a ruce
To, že Václav Havel byl v manželství mozkem a Olga Havlová rukama, hezky ilustruje dopis číslo 34, který jí adresoval manžel z věznice. V něm přesně instruuje, jak se má postarat o jejich chatu, kde spolu běžně pobývali. Dokonce jí činnosti rozděluje podle naléhavosti. Na ní potom bylo, aby všechny úkoly zrealizovala.
Budoucí prezident údajně s Olgou konzultoval každý veřejný krok. Nejen, že jí důvěřoval a vážil si jejího názoru, ale také věděl, že by neměla problém mu říct, kdyby plánoval nějakou hloupost. To ostatně několikrát udělala i mezi jejich přáteli z divadla nebo disidentu.
Doba, kdy se z jejího manžela stal veřejný nepřítel komunistického režimu, pro ni byla velmi složitá. Nejen, že je sledovali, ale musela chodit na výslechy a jejího manžela následně zavřeli do vězení. I přesto ho milovala a vždy ho podporovala. Údajně to byla ona, kdo rozhodl, že nevyužijí režimem nabízenou jednosměrnou cestu z východního bloku.
Cesta na Pražský hrad
V 80. letech se začala drolit dosavadní struktura světa, který se od druhé světové války orientoval buď na východ, nebo na západ. Tehdy českoslovenští disidenti využili příležitost a pokusili se rozhýbat dějinné události i u nás. Do popředí boje proti komunistickému režimu se dostává právě Václav Havel.
Olga sice v době disidentu nebyla viditelně aktivní, ale její role i přesto byla obrovská. Připravovala manželovi podklady na schůzky, které mnohdy i sama domlouvala. Kdyby byl disident oficiální organizací, její role by byla ředitelka Havlovy kanceláře. V době uvěznění jejího manžela dokonce sama vedla pravidelné schůzky s ostatními disidenty.
Po sametové revoluci se stal Václav Havel prezidentem. Nebylo to však tak, že by o funkci úplně stál. Sám zvažoval, že tuto funkci přenechá významnému aktérovi Pražského jara, Alexandrovi Dubčekovi. To mu však Olga vymluvila a na cestu na Pražský hrad ho sama nasměrovala.
Byla to pro ni sice doba slávy, o které snila při snaze stát se herečkou, ale ona si to nenechala stoupnout do hlavy. Byla stále stejná jako dříve a bylo jí jedno, jestli jsou někde kamery nebo fotoaparáty. Její autenticita lidem dodávala pocit sounáležitosti a přibližovala tak nové pořádky občanům.
Charitativní činnost
Od útlého dětství byla zvyklá pomáhat. Nejdříve v domácnosti, později lidem ve svém okolí, a roli první dámy vnímala jako příležitost pomoci všem. Ihned po změně režimu se vrhla na dráhu pomoci potřebným. Založila nadaci Výbor dobré vůle, která funguje dodnes pod názvem „Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové“.
Jejím cílem nebylo rozdávat milosrdné dary. Chtěla lidem vytvořit podmínky, aby si mohli v co největší míře pomoci sami. Nadace byla jednou z prvních institucí, kam se u nás mohli obrátit handicapovaní. Dobrovolníci vyřizovali tisíce dopisů. Někdy lidé žádali o invalidní vozík a jindy o teplý kabát.
Její snaha o pomoc ostatním velmi připomíná skutky Charlotty Masarykové, manželky našeho prvního prezidenta. Bohužel se nedožila konce prezidentského mandátu svého manžela a podlehla rakovině v roce 1996. I přes těžkou nemoc a umírání do poslední chvíle rozhodovala o své nadaci. Na Pražský hrad se s jejími ostatky přišly rozloučit davy lidí.
Zdroje:
