Článek
Za nedlouho si budeme připomínat smutné výročí obsazení naší země armádami států Varšavské smlouvy v roce 1968. Invaze byla reakcí na to, že reformní komunisté začali uvolňovat společenské prostředí, a ruští komunisté se obávali, že by to v budoucnu mohlo znamenat rozpad východního bloku. Toto období se nazývá Pražské jaro.
Ačkoli je tato doba oslavována jako světlé období během komunistické totality, paradoxně za to může dobová propaganda Sovětského svazu. Sověti tvrdili, že společenské změny jsou pouhou přípravou západních agentů na násilnou změnu režimu, takzvanou kontrarevoluci.
Jenže Západ na našem území žádnou změnu režimu neplánoval a v plánu to neměli ani reformní komunisté v čele s Dubčekem. Oni totiž stále byli komunisté, a i když určitě rozšiřovali svobodu jednotlivcům, nikdy neměli v plánu návrat k demokracii nebo vzdání se vedoucí úlohy komunistické strany ve státě.
Dá se říci, že po nahrazení prezidenta Novotného generálem Ludvíkem Svobodou a rozdělení funkcí hlavy státu a prvního tajemníka ÚV KSČ došlo k porážce konzervativních komunistů, které vystřídali liberálněji smýšlející politici. Konzervativní křídlo se však s odstavením nehodlalo smířit a pro pomoc se obrátilo na moskevské vedení.
Uvolňování poměrů
Pražské jaro se u nás vnímá jako pozitivní období. Po letech tvrdého komunismu se společnost mohla zlehka nadechnout. Také je jisté, že se občané měli lépe než během následující normalizace. Jenže nikdy nemělo jít o změnu režimu, ale liberálněji smýšlející komunisté doufali, že přidáním některých svobod občané postupně odpustí hrůzy komunismu, například politické procesy nebo násilí na hranicích.
Už v roce 1956 proběhl v Moskvě komunistický sjezd, kde nový vládce v Kremlu odsoudil zločiny svého předchůdce Stalina. Odsuzování tvrdých represí a zločinů se od té doby šířilo komunistickými zeměmi. Události Pražského jara tedy nebyly ničím, co by se ve světle tehdejších událostí v zemích komunistického bloku zdálo překvapivým.
Spíše než nečekaně přišly tyto události poměrně pozdě. V době, kdy se u nás uvolňují poměry, totiž okolní země v čele se Sovětským svazem již opět nastupují na tvrdou konzervativní cestu. Utahování šroubů v komunistickém bloku opět začalo roku 1964 zvolením Leonida Brežněva.
Na našem území, v době, kdy ve východním bloku probíhaly reformy zemědělství, vládl prezident Antonín Novotný, kterého paradoxně politika moc nezajímala. V době, kdy se u nás dostali k moci reformisté, bylo již pozdě pro jejich snahy o takzvaný socialismus s lidskou tváří.
Největší vliv měly reformy ve sdělovacích prostředcích. Dubček nechal schválit takzvaný „akční program KSČ,“ který zmírnil cenzuru, a média mohla informovat svobodněji. To samozřejmě hrálo roli v popularitě nových komunistů, kteří zmírnili státní propagandu, jež do té doby působila mnohdy naprosto nereálně a velmi strojeně.
Došlo ke změnám i ve strukturách samotných bezpečnostních složek, které do té doby vytvářely policejní stát, jenž perzekuoval své občany. To do té doby bylo v komunistickém bloku nevídané. Jenže celá situace se Dubčekovi i jeho okolí vymkla z rukou a čelili tlakům doma i ve světě.
V Československu mnoho lidí pochopilo události opravdu jako konec komunistického režimu a byly požadovány stále další a další rozvolňování, které již reformisté nepovažovali za vhodné. Jenže na podporu dalších změn se postavila široká veřejnost a manifest Dva tisíce slov zaujal u nás i v zahraničí.
Změny nakonec zasáhly i komunisty samotné. Mnozí řadoví členové požadovali po vedení větší demokratizaci strany. Oni chtěli pouze, aby bylo pro „obyčejné“ komunisty snazší dostat se do vysokých funkcí, ale o jakoukoli politickou pluralitu jim nikdy nešlo. Kvůli těmto tlakům byl na září 1968 svolán reformní sjezd KSČ.
Jenže avizovaný reformní sjezd byl pro konzervativní komunistickou opozici a zahraniční členy východního bloku silná káva. Ze strachu, že dojde ke ztrátě moci komunistů, došlo až ke smutným událostem, které si připomínáme každý srpen. Jenže sen o svobodě, který překazily sovětské tanky, byl pouhou fantazií, kterou komunisté nikdy nechtěli realizovat.
Dubček málem prezidentem
Příjezdem cizích armád to zdánlivě vypadalo, že politická kariéra Alexandra Dubčeka je v troskách. On i ostatní reformisté byli odstraněni z funkcí i veřejného života. Kdyby se tyto události odehrály o 10 nebo 15 let dříve, Husák by nechal Dubčeka pověsit, stejně jako nechal Gottwald popravit Slánského. Na konci 60. let se museli konzervativci spokojit s vyloučením reformistů na okraj společnosti.
Zkrátka komunisté odstranili jiné komunisty. To, že jeden totalitní vládce byl k občanům mírnější než jiný, nic nemění na faktu, že byli totalitními vůdci totalitní země. Proto jakékoli úvahy ohledně toho, že se měl Alexandr Dubček stát prezidentem po sametové revoluci, byly ukázkou toho, že ani rok 1989 nás plně nezbavil vlivu komunistů.
Zdroje:
