Článek
V souvislosti s válkou na Ukrajině se představitelé Ruské federace snaží ve svých obyvatelích probudit nostalgii po velké říši. Proto například Vladimír Putin označil konec Sovětského svazu za tragédii. Jenže ve skutečnosti došlo k osvobození milionů lidí, kteří museli žít pod komunistickou nadvládou. Také to znamenalo ukončení vysokého napětí ve světě na několik dalších desítek let.
I přesto, že samotný rozpad komunistického impéria proběhl poklidně, ještě půl roku předtím byly protesty krvavě potlačovány. Například v dubnu roku 1989 v Gruzii proběhlo násilné potlačení mírumilovné demonstrace žádající osamostatnění. Bylo tehdy zabito 21 mladých lidí, převážně vysokoškolských studentek.
Podobný vývoj byl v ázerbájdžánské metropoli Baku v lednu roku 1990, kdy se sovětská armáda pokusila vyřešit pogromy na obyvatele arménské národnosti. Celý incident trval několik dní a zanechal za sebou stovky mrtvých. Celá událost si vysloužila označení „krvavý leden.“
Rozpad východní říše
I přes brutální zásahy státu bylo zřejmé, že současné hranice není možné udržet. Armáda sice byla loajální, ale nebylo k dispozici dostatečné množství vojáků a nebylo tak možné udržovat svaz socialistických republik pohromadě donekonečna. Rozpad tedy začal být nevyhnutelný a celý svět sledoval s obavami další vývoj.
Čím blíže k západu, tím obtížnější bylo potlačovat separatistické tendence. Pobaltské státy žádaly samostatnost již od roku 1989. Ve stejném roce vznikl lidský řetěz spojující hlavní města Litvy, Estonska a Lotyšska. Této akce se účastnilo více než 2 miliony lidí chtějících svobodu a nezávislost.
Litva se v březnu roku 1991 odhodlala k radikálnímu kroku a vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu. Vládci v Moskvě se s tím nechtěli smířit a zastavili do vzpurné oblasti dodávky ropy. Sovětské jednotky se pokusily ovládnout litevskou televizi a došlo ke střetům s demonstranty, které si vyžádaly 14 zabitých a stovky raněných.
Litvě se však rozhodly pomoci západní státy v čele s Islandem, který jako první nový stát uznal. Spustilo to řetězovou reakci a dalšími státy, které se osamostatnily, byly Ukrajina a Gruzie. Rychlý vývoj událostí uvedl vládu v čele s prezidentem Gorbačovem do takového zaskočení, že již nebyli schopni reakce.
Pokus o puč
Toho, že se vláda nesnažila rozpadající říši zachránit, využila tajná služba KGB. Nejvíce obávaná bezpečnostní organizace v Sovětském svazu na svou stranu získala část velitelů armády a spolu s jejich jednotkami chtěli převzít vládu. 19. srpna vyrazili vzbouřenci do ulic Moskvy.
I když se jim zpočátku dařilo a dokonce zadrželi prezidenta Gorbačova, kterého odvlekli na jeho sídlo na Krymu, v ulicích hlavního města nebyli příliš úspěšní. Vojáci odmítli proti demonstrantům podporujícím změnu režimu zakročit a většina z nich se k protestujícím přidala.
Puč skončil za dva dny. Zadržení politici v čele s Gorbačovem byli propuštěni a mohli se vrátit do svých funkcí. Organizátoři byli zadrženi a uvězněni. Následně došlo ke zrušení celé KGB. To značně omezilo komunistickou moc nad obyčejnými lidmi.
Ještě v srpnu po neúspěšném pokusu o převrat nezávislost vyhlásil i zbytek pobaltských států Estonsko a Lotyšsko. Oslabení a otřesení politici se rozhodli, že tento krok oficiálně uznají. Díky tomu dokonce došlo k přijetí Litvy do OSN v polovině září 1991.
Poslední dny Sovětského svazu
Situace nekompromisně směřovala k rozpadu celého Sovětského svazu. Ekonomické problémy působily neustále větší rozbroje mezi jednotlivými svazovými republikami. Ty byly motivovány odtržením pobaltských států, Ukrajiny a Gruzie a 15 z nich deklarovalo, že do konce roku vyhlásí také nezávislost.
V čele největší republiky Ruska stanul reformátor Boris Jelcin. Ten souhlasil se vznikem mezinárodní organizace zaštiťující všechny státy žádající samostatnost. 8. prosince bylo vše stvrzeno smlouvou mezi Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou. To byl již bod, ze kterého neměl Sovětský svaz cesty zpět.
25. prosince rezignoval prezident Michail Gorbačov a o den později přijal Nejvyšší sovět deklaraci uznávající rozpuštění celého svazu. První den nového roku byla stažena vlajka Sovětského svazu a k nebi vystoupala vlajka Ruské federace. Byl to konec desítky let trvající komunistické vlády.
I když to znamenalo konec studené války a osvobození milionů lidí z područí totality, tak to s sebou přineslo i negativa. Nástupnické státy se potýkaly se stále prohlubujícími se ekonomickými problémy a nepokoji. V každém případě je volání po návratu sféry vlivu Sovětského svazu velmi nebezpečné.
Zdroje:
