Článek
Když mluvíme o lidských právech, většina z nás chápe, že by se měla týkat nás všech. Jenže když přijdeme ke konkrétním příkladům osob, které si rovná práva také zaslouží, v některých našich spoluobčanech začne pěnit krev. Do takové kategorie lidí spadají příslušníci LGBT, kteří stále nemají stejná práva jako většinová společnost. A přitom jsou to lidé jako všichni ostatní a také chtějí žít normální život.
Proč příslušníkům sexuálních menšin neposkytnout stejná práva? Často se argumentuje ochranou takzvané tradiční rodiny. Jenže nic jako tradiční rodina nikdy neexistovalo. V průběhu let se definice rodiny měnila tolikrát, že dnešní „normální“ rodina by byla před sto lety vnímána úplně jinak.
Existuje tolik důvodů, proč by lidé homosexuální orientace měli mít stejná práva. Jde hlavně o rodinná práva. Institut manželství totiž dodává partnerství právní rámec, který oba ve svazku chrání. V právní rovině se tato debata odklání od rodiny a více směřuje ke spravedlnosti, před kterou bychom si měli být všichni rovni.
Jenže politikům s pokřivenou morálkou a sklony k populismu vyhovuje situace, kdy mohou proti menšinám stavět většinovou populaci. Spravedlnost a pravda totiž bohužel volby nevyhrávají. Často se daří lépe politickým stranám, které lidem představí domnělou hrozbu, proti které chtějí veřejnost bránit.
Tradiční rodina je mýtus
Často z úst konzervativních politiků slyšíme řeči o nutnosti zachovat onu tradiční rodinu. Na obranu svazku muže a ženy dokonce vznikají nejrůznější spolky a iniciativy, které sice hodně mluví o ochraně naší kultury, ale jediné, za co bojují, je zabránění lidem jiné než podle nich „správné“ orientace nabýt rovná práva.
Naše evropská společnost má předobraz v antickém Řecku. Tradiční rodinu bychom tedy mohli hledat právě zde. Základem každé rodiny nebyl muž a žena, ale v první řadě dům. Když měli partneři dům, teprve mohli být rodinou. Domy musely být rozděleny na mužskou a ženskou část.
Manželky do mužské části vůbec nesměly a celkově byly spíše majetkem než plnohodnotnými členy rodiny. V Řecku bylo běžné, že sňatky byly předem domluvené a ženy do svazku vstupovaly obvykle hned po 15. narozeninách, zatímco muži až ve 30 letech. Také krása se hodnotila jinak a pro Řeky nebyla nejkrásnější těla ženská, ale ta mladých chlapců.
Samotné křesťanství sice vždy prosazovalo vztah jedné ženy a jednoho muže, ale křesťané na našem území ve středověku si to vykládali po svém. Šlechta například byla velmi znepokojená z toho, že jim kněží zakazují mít více žen. V naší společnosti byla v 10. století hluboce zakořeněná polygamie.
V období 1. Československé republiky také byla rodina odlišná od té dnešní. Naše společnost byla deformována 1. světovou válkou, kdy bylo mnoho rodin rozbito smrtí nebo postižením mnoha mužů a zničením velkého množství budov. Rodiny tedy žily v mnoho generačních domech a živitelkami rodiny byly často ženy.
Na jakou tradiční rodinu se tedy odpůrci rovných práv odkazují? Na tu, kde byli ideálem krásy mladí chlapci, nebo do období, kdy bylo běžné mnohoženství? To, co dnes označujeme jako „tradiční rodinu“, vlastně moc tradiční není. A když se mohla definice rodiny měnit tolikrát v minulosti, může se měnit i nyní.
Muž a žena mohou být rodina stejně jako žena a žena
Mnoho konzervativců proti manželství pro všechny argumentuje tím, že lidé homosexuální orientace nemohou mít své děti a tím pádem nemohou tvořit rodinu. Jenže manželství přece není o tom, zda pár má nebo nemá děti. Pokud muž a žena uzavřou manželský svazek, zákon neukládá, že do nějaké doby musí mít děti.
Mnozí lidé sice chtějí stvrdit svoji lásku, ale děti buď nechtějí, nebo je mít nemohou. Stejně však do manželství vstoupit mohou a často chtějí kvůli právní ochraně. Je to kvůli tomu, že jim to zjednoduší finanční záležitosti, jako jsou daně nebo žádosti o úvěry.
Také pokud se jednomu z partnerů něco stane, je mnohem jednodušší zjistit jeho zdravotní stav. Nesezdaným partnerům totiž lékař nesmí nic říct o stavu toho druhého. V případě, že jeden z partnerů zemře mimo manželství a nezanechá závěť, pro toho druhého je často nemožné získat cokoliv z dědictví a nemá nárok ani na vdovský důchod.
Nedůstojné hry politiků
Politici hrají své politické hry a lidé jiné orientace se stali jejich figurkami na herním plánu. Ono je velmi jednoduché získávat politické body tím, že na někoho ukážete prstem a řeknete, že on je ten špatný, který ohrožuje společnost. To bylo v politice vždy a vždy bude a je pouze na společnosti jako celku, zda se ubrání populismu.
Navíc jsem toho názoru, že pokud lidé žijí spořádaný život, pracují a platí daně, stát by jim měl házet co nejméně klacků pod nohy. Manželství pro všechny nikoho z dosavadních manželů neohrožuje. Navíc stát a už vůbec ne církev by neměli mít právo mluvit lidem do toho, jak chtějí žít.
Anketa
Zdroje:
