Článek
Ve středu udělala Vězeňská služba České republiky rozsáhlý zátah ve Valtické věznici. Bylo to preventivní opatření kvůli podezření na připravovanou vzpouru vězňů. Podezření se sice nepotvrdilo, ale i přesto trval zásah 5 hodin a účastnil se ho personál z několika věznic.
Nebyl to však první problém této věznice z poslední doby. Začátkem června totiž došlo k rozbití rozsáhlé skupiny pašující návykové látky přímo do věznice. Obviněno bylo celkem 9 lidí, z toho bylo 5 vězňů. Věznice přitom bývá označována jako nejpřísnější žalář u nás.
Kdyby ke vzpouře skutečně došlo, tak by to v naší porevoluční historii nebylo poprvé. Již v roce 1990 došlo k vězeňské vzpouře v Leopoldovské věznici. Tehdy došlo k násilí, které muselo být potlačeno silou. Byl to jeden z nejvážnějších problémů v nově vzniklém demokratickém státě.
Vzpoura v Leopoldově
Ještě v tehdejším Československu byla po sametové revoluci složitá doba. Čerstvě zvolený prezident Václav Havel se snažil transformovat společnost z dosavadní totality do nově rodící se demokracie. Proto se Havel rozhodl pro rozsáhlou amnestii. Ta se týkala většiny vězňů. Bylo jich propuštěno 23 tisíc z celkového počtu 31 tisíc.
Amnestie je vždy kontroverzní rozhodnutí a záleží na jejím rozsahu a na tom, jak ji společnost přijme. Každopádně tehdy bylo poselství prezidenta jasné. Chtěl dát všem, kteří si neodpykávají tresty za vážné zločiny, druhou šanci na život v demokracii a zároveň chtěl napravit komunistické křivdy, ke kterým docházelo kvůli zlovůli tehdejšího režimu.
Právě ve slovenském Leopoldově byli umístěni vězni za velmi vážné zločiny. Jenže jim se nelíbilo, že zrovna oni nebyli propuštěni. Celá situace začala vřít, když v březnu 1990 začalo 217 leopoldovských vězňů pod vedením Tibora Polgária držet protestní hladovku za své propuštění.
Můžeme pouze spekulovat, proč nechaly úřady situaci eskalovat, ale hladovka se rychle přeměnila v obsazení několika vězeňských bloků. I přesto trvalo téměř dva týdny, než došlo ke snaze situaci vyřešit. Právě váhání podpořilo vězně v přesvědčení, že mají situaci pod kontrolou a dosáhnou svých požadavků.
Roli hrálo možná i to, že se všichni v nových pořádcích báli jakékoliv násilné reakce. Panovala obava, že na mezinárodním poli by to mohlo zhoršit vnímání našeho nového politického vedení. Navíc se k původním vězňům přidala řada dalších a ti, kteří odmítli, byli vzati jako rukojmí.
Tvrdé boje
Nakonec bylo rozhodnuto, že celou situaci vyřeší armáda. Ta kromě vojáků nasadila i 6 obrněných vozidel, kterými začala věznici obléhat. Jenže vězni se cítili ve výhodě a na armádní techniku začali házet zápalné láhve. Celou situaci komplikovalo to, že boje probíhaly i ve vnitřních prostorách chodeb a cel.
Vězni byli vyzbrojeni improvizovanými zbraněmi a nehodlali se vzdát. Díky tomu, že měli přístup do kuchyně, prádelny i vozového parku, se mohli efektivně zabarikádovat. Navíc získali benzín, který použili k plnění lahví, které na armádu vrhali. Dokonce se jim podařilo vyrobit plamenomet.
Mnoho vězňů bylo pod vlivem alkoholu nebo návykových látek a v podstatě věděli, že situace zašla moc daleko. Proto věděli, že nemají co ztratit a doufali, že nový režim jim vyhoví namísto toho, aby s nimi bojoval. Navíc podmínky ve věznici nebyly vhodné a mnoho vězňů bylo odhodláno zemřít za svoji svobodu.
Zásah trval dvě a půl hodiny a v závěru začali zabarikádovaní vězni vyhrožovat upálením dvou rukojmích. Postupně začali věznici zapalovat, aby z prostor vyhnali zásahové jednotky. Na konci vzpoury byla smutná bilance 1 mrtvý vězeň a 29 zraněných; na druhé straně bylo 11 zraněných příslušníků bezpečnostních složek, z toho jeden byl ve vážném stavu. Z 11 budov vyhořelo 5.
Tibor Polgário se nehodlal smířit s neúspěchem
Tibor Polgário byl vůdcem celé vzpoury a dokonce se během ní prohlásil ředitelem věznice. Byl recidivistou odsouzeným na 9 let odnětí svobody za loupežné přepadení a vydírání. Po prohrané bitvě se rozhodl vypracovat s dalšími 6 vězni plán útěku, který uskutečnil v následujícím roce.
Ukázal tehdy, že násilí mu opravdu není cizí. Nejdříve sám Tibor napadl jednoho dozorce, který byl následně dalším účastníkem ubodán. Tibor si oblékl jeho uniformu a vyrazil se zbytkem skupiny do řídicího centra a během toho ubodal ještě několik dozorců. Následně skutečně uprchli a ukradli několik aut. Během celého útěku konzumovali alkohol a dělali jednu chybu za druhou, například když nastoupili do špatného vlaku. Jejich dopadení trvalo 20 hodin.
Tibor Polgário byl následně odsouzený k doživotnímu trestu spolu s dvěma dalšími komplici. Zbytek skupiny dostal tresty ve výši 13 až 18 let. Zajímavé bylo, že po celou dobu vzpoury měli vězni sympatie části společnosti. Ty se však rozplynuly ihned, co vyšlo najevo, že strůjci vzpoury následně zabili několik dozorců. Všem došlo, že nejsou žádnými lidovými hrdiny, ale chladnokrevnými vrahy a zločinci toužícími po svobodě.
Zdroje:
