Článek
Jaro bylo vždy symbolem nového života a pro lidstvo po tisíce let návratem hojnosti po tuhých mrazech. V dnešní době to tolik nepociťujeme, ale dříve šlo během dlouhých zim lidem o život. Mnohým docházely zásoby potravin v důsledku špatné úrody. Na rozdíl od současnosti, kdy si můžeme zajít do obchodu kdykoliv pro cokoliv, tak dříve byli lidé odkázáni pouze na to, co si sami vypěstovali a uchovali.
A i když vnímáme jarní volno jako křesťanský svátek spojený s ukřižováním Ježíše, není to zcela pravda. Církve si tento svátek pouze přivlastnily z kultury pohanů. Jelikož byli Slované převážně zemědělci, jaro pro ně znamenalo návrat na pole, který byl potřeba pořádně oslavit. Během oslav se pilo, tančilo a zpívalo, ale také se obětovalo bohům hojnosti.
S příchodem křesťanské víry a jejím rozšířením po Evropě docházelo k prolínání kultur. Křesťané sice oslavují smrt a zmrtvýchvstání spasitele, ale už ten si mohl tyto svátky sám užívat. Ježíš totiž jako žid slavil obdobný svátek pesach. Ten zase oslavuje útěk izraelitů z Egypta.
Ať už si na toto období jakákoliv kultura naroubovala vlastní mytologii, tak jde vždy o konec zimy, tedy období strádání, a návrat zemědělců na pole a pastviny. Oslavy tohoto období jsou v různých koutech světa odlišné od těch našich.
Íránský Nourúz
V Íránu slaví zdejší muslimské obyvatelstvo svátek Nourúz. Je to pro ně stejně důležitý svátek jako pro nás Nový rok. Jenom neprobíhá na konci prosince, ale v den jarní rovnodennosti. Historie tohoto svátku se datuje dlouho před vznik islámu.
I když jde o oslavy Nového roku v období Velikonoc, tak nám by nejvíce připomínal naše vánoční svátky. Stejně jako u nás na Štědrý den se v tento den sejdou všichni členové rodiny, aby spolu trávili čas. S tímto obdobím je spojeno mnoho legend a tradic.
Během Nourúzu hraje hlavní roli nejstarší člen rodiny. Ten prvně přivítá nový rok při východu slunce tím, že nahlas předčítá z Koránu. Následně rozdá všem členům rodiny tradiční zákusek, který společně posnídají. Dětem jsou navíc rozdány zlaté a stříbrné mince a jiné dárky.
Podobně jako u nás o Štědrém dni se věnuje velká pozornost přípravě svátečního stolu. Chybět na něm nesmí takzvaných „sedm S“, tedy sedm předmětů začínajících v perštině na písmeno S. Sabze je naklíčená pšenice nebo ječmen jako symbol znovuzrození. Samanu je sladký puding uvařený z pšeničných klíčků jako symbol hojnosti. Síb jsou jablka značící krásu a zdraví. Sendžed jsou sušené olivy jako symbol lásky. Sír je česnek značící lékařství. Somáq je koření, sumaq, čili sušené plody škumpy koželužské - symbol barvy východu slunce a vítězství boha nad ďáblem. A jako poslední je serke, což je ocet, symbol dlouhověkosti a trpělivosti.
Dále na stůl neodmyslitelně patří také kvetoucí hyacint, zrcadlo, které odráží světlo a radost z nového roku, dvě zlaté rybky značící svěžest a život, svíčky na znamení štěstí nebo ohně a nechybí ani kniha poezie, nejčastěji z pera národního básníka Háfeze, a samozřejmě Korán.
Nourúz netrvá pouze jeden den. Výše zmíněné události se konají v rámci hlavního dne oslav, ale i další dny probíhají oslavy a zvyky. Například 13 dní po přivítání jara chodí rodiny na piknik, protože věří, že zůstat doma by přineslo smůlu.
Křesťanské Velikonoce na Filipínách plné brutality
Asie je od nás velmi kulturně odlišná. Jenže Filipíny jsou na tomto kontinentu raritou, protože v důsledku dlouhé nadvlády kolonialistů je zde významná křesťanská menšina. To indikuje, že oslavy jara zde budou probíhat podobně jako u nás.
A opravdu zde najdeme obdobu našich Velikonoc založených na křesťanství. Jenže Filipínci vzali utrpení Ježíše velmi vážně a snaží se přiblížit tomu jeho. Fanatická víra nejspíše souvisí právě s obdobím, kdy se evropští a následně američtí kolonialisté snažili místní kulturu přiblížit té své a neprováděli to zrovna mírumilovnými způsoby.
Ve městě San Fernando jsou oslavy Velikonoc opravdu svérázné a představitelé křesťanství je mnohokrát odsoudili. Mladí muži se zde totiž snaží dokázat svoji víru a soucit s utrpením spasitele. Provádějí to tak, že se sami bičují do krve. Následně se několik z nich ukřižuje.
Thingyan v Barmě
Barma je státem s největším zastoupením buddhistů na světě. I zde najdeme obdobu Velikonoc, která se nazývá Thingyan. Turisté ho přezdívají svátky vody. Opět je to spojováno s oslavou nového roku, který buddhisté slaví mezi 13. a 16. dubnem. Jelikož jsou v této době v Barmě ty nejvyšší teploty, tak je zvykem polévat se navzájem studenou vodou.
V době oslav na nikom v ulicích nezůstane niť suchá. Lidé vyráží do ulic a navzájem se polívají. I když momentálně jde spíše o vodní bitvu nebo festival, kdy se lidé snaží polít všechny, kteří vypadají suše, tak i toto veselí má duchovní základ. Dříve šlo spíše o pokropení vodou na znak očisty člověka od špatné energie a zla.
Zdroje:
