Článek
Celá situace kolem Izraele se začala eskalovat po útoku teroristického hnutí Hamás z pásma Gazy v říjnu minulého roku. Izraelské ozbrojené síly nebyly dostatečně připravené a teroristům se podařilo zabít přes 1400 lidí a dalších 200 odvlekli na své území, kde je zabili, věznili nebo v několika případech není ani jasné, co se vlastně stalo.
Izraelské vedení se následně rozhodlo spustit vojenskou pozemní operace, která měla dva cíle. Prvním bylo zachránit rukojmí. Tím druhým bylo vyhnání nebo pobití členů skupiny Hamás. Izrael se logicky zaměřuje na vůdce této organizace, ale kvůli tomu, že celé území Gazy je podkopáno sítí tunelů, tak to nemá izraelská armáda jednoduché.
Situace začala stagnovat a izraelská armáda nepostupuje tak rychle, jak mnozí včetně mě očekávali. Právě vytvořená síť tunelů nutí izraelské vojáky útočit i na civilní infrastrukturu. Například na školy a nemocnice, kde se nachází, nebo by se alespoň mohli nacházet, vchody do podzemních labyrintů.
Bezohledná taktika Hamásu v kombinaci s odhodláním izraelské armády má zatím jediný výsledek. Nezměrné utrpení civilistů v pásmu Gazy. Ti nejdříve museli snášet teror tamnějšího vedení a dnes zažívají ničivou válku. Navíc je taktikou teroristů používat obyvatelstvo jako živé štíty.
Pravděpodobně byl plán Hamásu vtáhnout do války celý arabský svět. Jenže to se nestalo a okolní státy nabyly ochotny jít s Izraelem do konfliktu. Tedy kromě menších útoků, například ze strany další radikální muslimské organizace Hizballáh, která sporadicky posílá bezvýznamný počet raket směrem na Izrael. Taková Sýrie by do války proti židovskému státu jistě šla ráda, ale situace v této zemi je natolik vážná, že na to nemají dostatek sil. Hamás tedy zůstal osamocen.
To se teď změnilo. Írán se rozhodl, že židovský stát potrestá za útok na své představitele, který Izrael podnikl na území Sýrie a zabil u toho některé vysoce postavené íránské velitele.
Nebylo to nic neočekávaného
14. dubna v noci podnikl Írán masivní útok na Izrael v odvetě za zabité velitele. Jenže se jejich vojenské vedení přepočítalo a židovský stát byl připraven. Před útoky totiž byli varováni doslova ze všech stran, včetně přibližné doby útoků.
Došlo tedy k tomu, že vznikla koalice států v čele s USA a například i sousedním Jordánskem, která pomohla zajistit bezpečí obyvatel a strategických cílů v Izraeli. Vlastně většina raket a dronů, které byly vyslány v několika salvách, nedosáhla ani Izraelského vzdušného prostoru.
Jediné, co bylo překvapivé, je to, jak špatně byl útok naplánován. Íránské vedení nezasáhlo nic, kromě jednoho letiště, které ani nebylo vyřazeno z provozu. Paradoxně je hlášeno jediné zranění na civilistech, které utrpěla mladá muslimka. Paradox je v tom, že Írán ve své propagandě často tvrdí, že musí bránit bezbranné muslimské obyvatelstvo proti „zlému“ Izraeli.
Izrael si za to částečně může sám
Významný díl viny samozřejmě leží i na bedrech samotného Izraele. Nemám tím na mysli běžné obyvatelstvo, ale politické vedení. To neprožívá nejlepší období a dlouholetý premiér Benjamin Netanjahu se spíše soustředí na to, jak se v nestabilní situaci udrží u moci, než na to, aby jednal se svými sousedy.
Samotný problém je v tom, že si v průběhu několika válek Izrael přisvojil řadu území, které dříve náležely jejich sousedům. A neschopnost nebo neochota budovat sousedské vztahy vede k jedinému. Okolí Izraele je tímto frustrováno a postupně se radikalizuje.
Nitky vedou do Ruska
Jen pár hodin předtím, než Írán zahájil útok na Izrael, spolu po telefonu hovořili ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a jeho íránský protějšek Hosejn Amir Abdollahija. A to nám může dokazovat, že za další eskalací na blízkém východě stojí opět Rusové. Politici se totiž po telefonu dohodli, že další postup budou koordinovat.
Následně Írán zahájil útok. Jak jinak si to vysvětlit než tak, že Rusové dali svolení nebo přímo rozkaz k této akci. Pro Rusy je totiž výhodné vytvářet ve světě nestabilitu, aby západní státy neměly čas, chuť ani zdroje řešit válku na Ukrajině.
Mentalita blízkého východu je jiná
Západní uživatelé sociálních sítí ještě několik hodin po útoku psali o tom, že je to jistě poslední kapka k tomu, aby se rozhořela plnohodnotná 3. světová válka. Jenže si musíme uvědomit, že na východ od nás, obzvláště v muslimských zemích, berou válku diametrálně jinak.
U nás je válka v podstatě něco nepřípustného a špatného. Sdružujeme se do aliance, která zajišťuje, že žádný stát v NATO nenapadne jiného člena a všichni budou kolektivně čelit vnějším protivníkům. Jenže na Blízkém a Středním východě je jiný standard mezinárodních vztahů. Mnohdy dochází k raketovým výměnám, aniž by to nutně znamenalo válku.
V Evropě známe dva stavy mezinárodních vztahů. První a pro nás normální je mír, druhý je válka, kterou považujeme za nezákonnou. Neznáme a nechceme znát nic, jako válku nízké a střední intenzity, protože to nezapadá do našeho vnímání „normálního“ světa. Jenže na Blízkém východě existuje tolik více či méně radikálních skupin, organizací a států, že není možné říci, kdo vlastně s kým válčí.
Dokládá to i snaha íránského vedení opět situaci uklidnit. Dle jejich prohlášení je situace uzavřena dle logiky „oko za oko, zub za zub.“ Možná v tom hraje roli fatální neúspěch Íránského útoku a to, že od nich následně dalo Rusko ruce pryč. Nejspíše bylo plánem Íránu ukázat svaly tím, že dají výstrahu Izraelcům, že raketové útoky mohou oplácet. Ovšem pouze dokázali, že Izrael je silnější a vůdci v Teheránu jsou těmi, kteří tahají za kratší konec.
Zdroje:
