Článek
Nebyla jsem ta hezká, ani ta chytrá. V testech jsem byla průměrná, ve sportu poslední. Když se rozdávaly ceny, já tleskala těm, co je dostali. A když se někdo ptal, co bych chtěla být, neodpovídala jsem – protože jsem si myslela, že nikdy nebudu dost dobrá na cokoli.
Doma se o emocích nemluvilo. Táta byl přísný, máma tichá. Když jsem přinesla dvojku, řeklo se jen „hm“. Když jedničku, taky jen „hm“. Nechci jim křivdit – měli své starosti. Ale dítě potřebuje víc než plnou lednici.
A tak jsem si postupně zvykla na roli šedé myši. Ta, co nikoho neobtěžuje. Která radši mlčí, než aby řekla něco hloupého. Která si připadá neviditelná.
Ten pocit jsem si vzala i do dospělosti.
Nikdy jsem neusilovala o vyšší pozici, i když jsem měla zkušenosti. Nikdy jsem se nehlásila o slovo, i když jsem měla nápad. A pokaždé, když mi někdo složil kompliment, jsem si ho v hlavě rozebrala na kousky a přesvědčila se, že to nebyla pravda.
Že mě jen litovali.
Nebo že se pletli.
Před pár týdny jsem pomáhala mámě vyklízet půdu. Po tátově smrti se rozhodla dům prodat. Prohrabovaly jsme krabice s oblečením, hračkami, vybledlými fotkami. A pak jsem objevila krabici se školními věcmi.
Můj první sloh. Zatloukané pastelky. A taky šanon s vysvědčeními, diplomy a… dopisem.
Obyčejný bílý list, přeložený na třetiny.
Na horní straně bylo: Pro Janu – od pana učitele Krásy
Dát to dohromady chvíli trvalo. Krása… to jméno mi něco říkalo. Pak mi to došlo. Můj třídní z 5. třídy.
Byl to starší muž, který nosil košile s krátkým rukávem i v zimě a miloval historii. Nevyčníval. A já si nikdy nemyslela, že by mě nějak vnímal.
Třásla se mi ruka, když jsem dopis rozevřela.
Milá Janičko,
možná ti tenhle dopis nikdy nikdo nedá. A možná ano. Ale i kdyby se ke mně nedostal, musím ho napsat.
Vím, že jsi tichá. Vím, že někdy skláníš hlavu, i když znáš odpověď. A vím, že si asi nemyslíš, že jsi výjimečná. Ale jsi.
Tvé slohy jsou nejlepší z celé třídy. Máš dar vidět svět jinak – jemně, pozorně. Pamatuješ si detaily, které ostatní přehlédnou. Tvůj text o podzimním dni jsem četl třikrát. Tak krásně napsané věty jsem od desetiletého dítěte ještě nečetl.
A není to jen psaní.
Pomáháš ostatním, i když to nikdo nevidí. Lence jsi včera pomohla s diktátem – myslel jsem si, že si toho nikdo nevšiml, ale já ano. Vždy si tiše všimneš, kde někdo potřebuje pomoc, a nečekáš za to odměnu.
Možná nebudeš nejhlasitější v místnosti. Ale budeš tou, na kterou ostatní spoléhají.
A až jednou budeš velká, chci, abys věděla: jsi dost dobrá. Víc než dobrá.
S úctou a přáním všeho dobrého,
Váš pan učitel Krása
Rozbrečela jsem se. Uprostřed půdy, mezi starými deskami a pavučinami, jsem držela v ruce kousek papíru, který měl moc změnit celý život – kdybych ho našla dřív.
Ale i tak…
Ve mně cosi povolilo.
Jako by někdo konečně zvenčí potvrdil, co jsem si nikdy nedovolila myslet: že můžu být víc než šedá myš. Že mám právo mluvit. Psát. Dýchat naplno.
Od toho dne mám dopis u sebe v šuplíku. Vytáhnu ho pokaždé, když mi hlas v hlavě začne tvrdit, že nejsem dost dobrá. A poprvé v životě mu dokážu říct:
„To není pravda. Pan Krása to věděl.“
