Článek
Znali jsme se téměř nazpaměť – nebo jsem si to alespoň myslela. Měla jsem za to, že náš vztah je pevný, i když ne dokonalý. Kdo taky po dvaceti letech žije jako v romantickém filmu? Ale bylo v tom jisté ticho, důvěra. Ráno káva, večer televize. Dovolená v červenci, návštěva tchyně v neděli.
Nikdy by mě nenapadlo, že se celý tenhle obraz může rozpadnout během jednoho telefonátu.
Volala mi neznámá žena. Její hlas zněl klidně, možná až příliš.
„Promiňte, že vás obtěžuji, ale… máte chvilku?“
Připadala jsem si jako v nějakém špatném vtipu, když pronesla tu větu:
„Já jsem… druhá manželka vašeho manžela.“
V první chvíli jsem myslela, že se spletla. Že se někdo pomstil, nebo si ze mě dělá hloupý žert. Ale když začala mluvit jménem, datem svatby, jejich adresou – a pak zmínila jejich dceru – sevřelo se mi hrdlo.
Nešlo to popřít.
Jak se to mohlo stát? Jak mohl vést dvojí život tak dlouho, aniž bych si všimla? Zpětně si říkám, že některé věci dávaly smysl. Časté pracovní cesty. Zvláštní tlak, když jsem chtěla přijít do jeho kanceláře bez ohlášení. Vánoce, které „zvláštně“ musel jednou trávit s „nemocným kolegou“. Ale tehdy jsem věřila. Protože proč by člověk měl podezřívat toho, komu každý den říká „dobrou noc“?
Na schůzce s tou ženou – říkejme jí Petra – jsme si sedly naproti sobě jako dvě cizinky, které spojil stejný muž. A stejná lež.
Zjistila jsem, že se s ní oženil před deseti lety. Prý poté, co mu řekl, že se se mnou rozvedl. Nikdy jí to nedokázal oficiálně, ale přesvědčil ji, že jsme „jen papírově v kontaktu kvůli hypotéce“. Zní to absurdně, ale kdo z nás by tehdy pochyboval, pokud slyší to, co slyšet chce?
A ona? Měla s ním dítě. Holčičku. Osm let.
To mě zlomilo nejvíc.
Když jsem ho konfrontovala, poprvé za dvacet let nebyl schopen slova. Seděl proti mně jako zvíře chycené do pasti. Neomlouval se. Nevymlouval. Jen opakoval, že „to neplánoval“ a „že to celé přerostlo jeho síly“.
A pak dodal větu, kterou nikdy nezapomenu:
„Měl jsem vás obě rád. Každou jinak.“
To mělo být co? Úleva? Odpustek? Obejmutí zrady do květinové fráze?
Dnes už uplynul víc než rok. Rozvod máme za sebou. Petra také. Paradoxně jsme spolu v kontaktu víc než kdokoliv čekal. Obě jsme totiž přišly o iluzi. A tím jsme se možná nevědomky staly spojenci.
Lidi se mě ptají, jestli bych si toho měla všimnout dřív. Možná ano. Ale víte co? Dvacet let jsem mu věřila. Milovala ho. Dala mu svůj čas, důvěru, tělo, i ten snubní prsten, který jsem každý den nosila. A to nebyla slabost. Byla to síla. Láska totiž není naivita. Je to odvaha věřit, i když nikdy nemáte záruku.
A dnes?
Prsten už nenosím. Ale ne proto, že by to byla ostuda.
Ne – prostě jen patřil jiné verzi mě. Té, která už odešla.
