Článek
Umělá inteligence měla být technologií, která nás osvobodí od práce, zvýší produktivitu, vyřeší nemoci a nastartuje novou éru prosperity. Investoři do ní vkládají astronomické částky, technologické společnosti budují datová centra velikosti průmyslových komplexů a vlády soupeří o technologickou převahu. Jenže co když se naplní pouze první polovina tohoto příběhu? Nemusí nás zničit vzpoura inteligentních strojů. Možná nás zničí mnohem prozaičtější věc: účet za jejich provoz.
Amerika vsadila na jediného koně
Abychom pochopili rozsah problému, stačí se podívat na americký akciový trh. Podle analýzy Bianco Research z října 2026 představovalo 41 společností spojených s umělou inteligencí přibližně 48,7 procenta tržní kapitalizace indexu S&P 500. Jinými slovy, téměř polovina hodnoty nejvýznamnějšího amerického akciového indexu je dnes spojena s jediným investičním tématem! Nejde přitom pouze o výrobce čipů, jako je Nvidia. Do této skupiny patří také technologičtí giganti, provozovatelé datových center, energetické společnosti a výrobci infrastruktury, bez níž by současný AI boom nebyl možný.
Podle říjnové prognózy JPMorgan dosáhnou globální investice do infrastruktury umělé inteligence v roce 2026 přibližně 900 miliard dolarů. Do roku 2030 by jejich kumulativní objem mohl dosáhnout 5,5 bilionu dolarů. To už není jen technologická investice. To je sázka na budoucí podobu celé ekonomiky. Amerika vsadila na jediného koně. A problém není v tom, že by tento kůň neuměl běžet. Problém je, že jeho majitelé možná nikdy nedostanou zpět peníze, které do něj vložili.
Peníze nepracují. Pracují lidé.
Existuje oblíbená investiční poučka: nechte za sebe pracovat peníze. Jenže peníze samy o sobě nepracují. Pracují lidé. Stejně tak umělá inteligence nevytváří ekonomickou hodnotu sama od sebe. Potřebuje zákazníky, kteří si její služby koupí, firmy, které dokážou její výstupy proměnit v zisk, a společnost, která bude mít dostatečné prostředky na zaplacení výsledných produktů. A právě tady začíná problém.
Představme si, že AI skutečně nahradí významnou část administrativních, analytických, programátorských či dalších kvalifikovaných pracovních míst. Firmy ušetří na mzdách, zvýší produktivitu a vykážou vyšší marže. Z pohledu jednotlivé společnosti jde o úspěch.
Jenže co se stane s lidmi, kteří o práci přijdou? Z čeho budou nakupovat produkty a služby, které tytéž firmy vyrábějí? Pokud se úspory z vyšší produktivity koncentrují především u vlastníků kapitálu, zatímco zaměstnanci přicházejí o příjmy, vzniká zásadní rozpor. Ekonomika může být schopna vyrábět stále více, ale její zákazníci budou mít stále méně prostředků na nákup. AI tak může postupně zničit vlastní zákaznickou základnu.
Technologie, která měla vytvořit bohatství, může současně oslabit jeho společenskou distribuci. A to není jen hypotetický problém vzdálené budoucnosti. V době stárnutí populace, rostoucích nákladů na bydlení, zdravotní péči a sociální zabezpečení jde o mimořádně relevantní otázku.
Podle Mezinárodní organizace práce přináší generativní AI měřitelné, ale nerovnoměrné zvýšení produktivity. Zatím se však úspory času automaticky nepřeklápějí do odpovídajícího růstu produkce, mezd nebo zaměstnanosti. Organizace upozorňuje také na riziko zhoršování pracovních příležitostí pro mladší generace. A co když bude technologie nakonec skutečně tak dobrá, jak slibují její propagátoři? Ani to samo o sobě nezaručuje prosperitu.
Čínský bratr přichází. A bude levnější
Druhým problémem americké sázky na AI je Čína. Spojené státy investují do technologického náskoku obrovské prostředky. Jenže technologický náskok není totéž co trvalý monopol.
Čínské společnosti dokázaly opakovaně překvapit rychlostí, s jakou dokážou konkurovat americkým technologickým gigantům. DeepSeek byl pouze začátek. Podle hodnocení amerického institutu CAISI z května 2026 zaostával tehdejší nejvýkonnější hodnocený čínský model DeepSeek V4 Pro za americkou špičkou přibližně osm měsíců. Zároveň byl v některých testech výrazně nákladově efektivnější.
To je zásadní rozdíl ! Americké společnosti mohou investovat stovky miliard dolarů do vývoje nejvýkonnějších modelů. Čínské firmy mohou následně využít otevřené modely, levnější vývojové postupy a vlastní průmyslové zázemí k tomu, aby nabídly dostatečně kvalitní alternativu za nižší cenu. A zákazník se zpravidla neptá, zda používá technologii, do jejíhož vývoje někdo investoval stovky miliard dolarů. Ptá se, zda mu daná služba vyřeší problém a kolik za ni zaplatí.
Pokud se AI stane dostupnou komoditou, její technologická výjimečnost se nemusí proměnit v odpovídající ekonomický monopol. Čína navíc disponuje rozsáhlou průmyslovou základnou a energetickým systémem, který umožňuje masivní rozvoj infrastruktury. Americké firmy tak nemusí prohrát technologický závod. Mohou prohrát ekonomický závod v návratnosti investic.
Čínská AI bublina už dostala první ránu
Server Cash.ch přinesl 27. října 2026 zprávu agentury Reuters o prudkém propadu čínských technologických akcií spojených s AI a polovodiči. Index STAR 50 ztratil za méně než čtyři měsíce přibližně 40 procent hodnoty. Z trhu se podle uvedené analýzy vypařilo přibližně 480 miliard dolarů tržní kapitalizace.
Investory znepokojily především přehnané valuace, pochybnosti o budoucí poptávce po AI technologiích a americká exportní omezení. Některé společnosti spojené s čínskou AI infrastrukturou ztratily desítky procent své hodnoty. Přesto zůstával index STAR 50 podle citované zprávy oceněn přibližně stonásobkem zisků společností, zatímco Nasdaq 100 se pohyboval kolem třicetinásobku.
Čínská AI investiční horečka tak ukázala, jak rychle se může nadšení investorů změnit v paniku. A pokud se podobný proces rozšíří na americký trh, nepůjde už pouze o problém čínských drobných investorů.
Datová centra: nová průmyslová revoluce, nebo energetická černá díra?
AI není nehmotná technologie. Každý dotaz, každá analýza a každý generovaný obrázek mají svůj energetický účet. Mezinárodní energetická agentura ve své zprávě z dubna 2026 odhaduje, že spotřeba elektřiny datových center vzroste z přibližně 485 TWh v roce 2025 na 950 TWh v roce 2030. Spotřeba samotných AI datových center přitom poroste ještě rychleji. Jen pět největších technologických společností má v roce 2026 investovat do infrastruktury částky přesahující 400 miliard dolarů, přičemž očekávaný meziroční růst těchto kapitálových výdajů činí dalších přibližně 75 procent.
Budujeme obrovské průmyslové komplexy, které budou potřebovat stále více elektřiny, vody, polovodičů, stavebních materiálů a infrastruktury. A to vše proto, aby stroje dokázaly stále rychleji zpracovávat informace a nahrazovat lidskou práci.
V době, kdy se politická reprezentace předhání v klimatických závazcích, vzniká nový energeticky mimořádně náročný průmysl. Nejde o argument, že bychom měli zastavit technologický pokrok. Jde o otázku, zda jeho přínosy odpovídají skutečným nákladům.
Možná se jednou dostaneme do absurdní situace, kdy budeme pracovat, odvádět daně, těžit suroviny, spotřebovávat energii a zatěžovat životní prostředí jen proto, aby mohla fungovat infrastruktura, která bude naši práci stále více nahrazovat.
Když člověk přestane být potřebný
Ekonomická stránka problému je pouze jedna část příběhu. Práce není jen prostředkem k získání peněz. Pro mnoho lidí je také zdrojem identity, společenského postavení a pocitu smysluplnosti.
David Graeber ve své knize Bullshit Jobs upozorňoval na existenci pracovních míst, jejichž samotní vykonavatelé pochybují o jejich společenském přínosu. Nešlo mu přitom o špatně placenou nebo fyzicky náročnou práci. Mluvil o zaměstnáních, která jsou podle jejich vlastních nositelů zbytečná, nepotřebná nebo dokonce škodlivá. Umělá inteligence může tento problém posunout na úplně jinou úroveň. Nejenže může automatizovat zbytečnou administrativu. Může také vytlačit lidi z profesí, které dosud představovaly vrchol jejich vzdělání a intelektuálního úsilí.
Co se stane s mladým matematikem, programátorem, právníkem nebo výzkumníkem, pokud zjistí, že systém během několika sekund zvládne úlohy, na kterých strávil roky studia? A co když AI skutečně vyřeší problém, který byl po desetiletí považován za nedosažitelný?
Pro někoho to bude fascinující pokrok. Pro jiného může jít o hlubokou osobní krizi.Nejde o to, že bychom měli romantizovat lidskou práci. Řada činností je monotónní, vyčerpávající a zbytečná. Jenže pokud společnost odebere člověku práci, aniž by mu nabídla jiný způsob společenského uplatnění, nezíská automaticky svobodného a šťastného občana. Může získat člověka bez příjmu, bez perspektivy a bez pocitu, že je potřebný.
A co když generativní AI nakonec skutečně bude fungovat?
Největší nebezpečí nemusí spočívat v tom, že AI selže. Může spočívat v tom, že uspěje. Představme si, že dokáže výrazně zlepšit diagnostiku, vyvíjet nové léky, optimalizovat průmyslovou výrobu a nahradit miliony pracovních hodin. Jenže kdo si bude moci dovolit výsledky tohoto pokroku?
Ve Spojených státech už dnes představují náklady na zdravotní péči zásadní problém. Podle průzkumu KFF z roku 2026 se přibližně šest z deseti Američanů obává, zda si budou moci zdravotní péči a zdravotní pojištění dovolit.
Možná AI jednou pomůže objevit lék na rakovinu. Jenže pokud bude její vývoj, provoz a komercializace soustředěna do rukou několika málo společností, kdo bude určovat jeho cenu? A kdo si takovou léčbu bude moci dovolit?
Je vůbec společensky obhajitelné investovat biliony do technologického pokroku, zatímco základní zdravotní péče, bydlení a vzdělání zůstávají pro část obyvatel nedostupné?
Po investiční mánii přijde vystřízlivění
Současný vývoj mi připomíná konec devadesátých let a dot-com bublinu. Tehdy investoři uvěřili, že internet změní svět. Měli pravdu. Internet skutečně změnil svět. Jenže tisíce společností, do kterých vložili peníze, nepřežily. Technologická revoluce se uskutečnila, ale investiční očekávání byla přehnaná. Podobný scénář se bude opakovat.
Dnešní technologičtí giganti jsou na rozdíl od řady tehdejších internetových startupů skutečně ziskoví. To však neznamená, že se jim automaticky vrátí stovky miliard dolarů investovaných do infrastruktury. Podle analýzy JPMorgan mohou globální investice do AI dosáhnout do roku 2030 až 5,5 bilionu dolarů. Takový objem kapitálu vyžaduje mimořádně vysokou a dlouhodobou návratnost.
Pokud se ukáže, že zákazníci nejsou ochotni platit tolik, kolik investoři očekávají, že čínská konkurence stlačí ceny a že náklady na energii a infrastrukturu pohltí podstatnou část výnosů, bude následovat prudká korekce.
A protože AI společnosti a jejich dodavatelé představují téměř polovinu tržní kapitalizace S&P 500, nemuselo by zůstat jen u technologického sektoru. Největší nebezpečí proto nevidím v tom, že by se umělá inteligence obrátila proti lidstvu jako ve sci-fi filmech.
Mnohem reálnější je, že lidé investují obrovské prostředky do technologie, která jim postupně odebere práci, příjmy i kupní sílu. Její provoz bude vyžadovat stále více kapitálu a energie, zatímco její služby budou kvůli konkurenci stále levnější. Technologie bude fungovat. Investoři možná prodělají. Zaměstnanci přijdou o práci. A společnost bude řešit, jak financovat infrastrukturu, kterou sama nedokáže ekonomicky využít.
To by byla skutečně zvláštní podoba technologického pokroku. Možná nás tedy nečeká vzpoura strojů. Možná nás čeká mnohem obyčejnější lidské selhání: investiční mánie, přehnaná očekávání a neschopnost rozlišit mezi technologickou možností a ekonomickou realitou.
Bude AI bublinou, která splaskne jako dot-com na přelomu tisíciletí, nebo spustí krizi srovnatelnou s rokem 1929 – a přinese další ztracenou dekádu?
Zdroje
