Článek
PRVNÍ ČTENÍ 1. Korintským 12,12–27:
12 Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. 13 Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. 14 Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. 15 Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestala být částí těla. 16 A kdyby řeklo ucho: „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestalo být částí těla. 17 Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? 18 Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. 19 Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? 20 Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. 21 Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ Ani hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás!“ 22 A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, 23 a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, 24 jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, 25 aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. 26 Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. 27 Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.
DRUHÉ ČTENÍ Píseň písní 4,1-7:
1 Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu. 2 Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před střiháním, jež z brodiště vystupují, a každá z nich vrhne po dvou, žádná z nich neplodná nezůstane. 3 Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, ústa tvá půvabu plná . Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje skráně pod závojem. 4 Tvé hrdlo je jak Davidova věž z vrstev kamene zbudovaná, tisíc na ní zavěšeno štítů, samých pavéz bohatýrů. 5 Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou. 6 Než zavane den a stíny dají se v běh, vydám se k myrhové hoře, k pahorku kadidlovému. 7 Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny na tobě není.
KÁZÁNÍ
Toto je druhé ze tří kázání na Píseň písní. V minulém kázání jsme se věnovali básnickému popisu krásy Milého a dnes se zaměříme na krásu Milé. Pouze připomenu, že Píseň písní lze vykládat trojím způsobem. Buď postavy Milého a Milé reprezentují obecně muže a ženu, kteří se milují, touží po sobě, obdivují jeden druhého, chtějí být spolu po celý život, a proto se tyto texty četly obvykle na svatbách. Nebo postava Milého reprezentuje Boha a postava Milé Boží lid – Izrael, či obecně člověka. Tudíž všechny ty symboly krásy a plodnosti ve skutečnosti mluví o duchovním vztahu Boha a člověka. Proto se Píseň písní četla o židovských Velikonocích. Nebo ještě třetí způsob – Milý je Ježíš a Milá je církev, popřípadě křesťan. Proto jsem se v minulém kázání ptal, co obdivujete na Kristu, protože jsme četli popis krásy Milého. Dnes bych se rád dostal k tomu, co je obdivuhodné na Kristově Milé, neboli na církvi.
Přečetli jsme si popis krásy Milé podle toho, jak ji vidí její Milý. Pokud se jedná o muže a ženu, pak jsme četli popis krásy starověké ženy od jejího starověkého muže. Obdivoval na ní oči, vlasy, úsměv, rty, její plodnost, její zbožnost, ale také její moudrost – zajímalo ho, co si jeho žena myslí. Vážil si její věrnosti. Vnímal ji jako dar od Boha. Zároveň ji zcela respektoval a věděl, že k němu zkrátka patří – jsou jedním tělem, nerozlučná dvojka. A věděl, že jeho úkolem je nejen ji milovat, ale také chránit. Což znamená, že muž má ženu obdivovat jako celistvou, komplexní bytost – její fyzickou, duševní, mentální i spirituální stránku.
Nic z toho jsem si nevymyslel. Holubice je totiž symbolem věrnosti a lásky, ovce a stáda koz byly symbolem plodnosti i zbožnosti, protože se nejčastěji obětovaly Bohu. Karmínová barva symbolizovala ochranu. Půvab rtům dodávala slova, která z nich vycházela. Závoj ženu zakrýval, což symbolizovalo respekt k ní. Stejně tak štíty na Davidově věži, která značila pevnost a útočiště. A gazely, ke kterým jsou zde připodobněna ňadra, měly evokovat spřízněnost s Milým, protože i on je připodobňován ke gazele. Takto krásná žena svou láskou, zbožností, věrností a moudrostí reprezentovala ve společnosti svého muže.
Pokud je Milý Bůh a Milá je Izrael nebo člověk obecně, pak Bůh na nich obdivuje prakticky totéž. Věrnost a lásku k Bohu – tedy že neuctívají jiné bohy, což zde symbolizuje i ta Davidova věž, protože za jeho vlády se skutečně držel Hospodinův kult. Bůh obdivuje zbožnost, kterou zde symbolizují obětní zvířata – holubice, ovce a kozy. Obdivuje dodržování Božích přikázání, což představuje karmínová barva, s níž se přikrývala archa úmluvy (schrána obsahující desky Desatera). Půvabné rty byly plné chvály, žalmů, modliteb a čtení Tóry. Bůh obdivoval na svém lidu jeho kněžskou službu, což zde symbolizuje granátové jablko, které se zobrazovalo na Áronově rouchu. Závoj zde má evokovat skrytý Boží dar zaslíbené země. Krása Izraele budila v okolních národech respekt jako štíty bohatýrů. Zároveň Davidova věž a štíty poskytovaly ochranu a bezpečí pro potřebné, uprchlíky atd. Bůh a jeho lid k sobě neodmyslitelně patří – jako gazelí dvojčátka, jako ňadra, Bůh a člověk jako jeho obraz. Takto krásný Izrael svou zbožností, věrností, dodržováním Desatera, moudrostí a bohoslužbou reprezentoval mezi národy svého Boha.
A do třetice všeho dobrého. Pokud je Milý Kristus a Milá je církev, pak na církvi Kristus obdivuje naši důvěru v jeho spásu. Určitě naši lásku, včetně dodržování nejvyššího přikázání – milovat Boha a bližního svého jako sebe sama. Obdivuje naši zbožnost a sdílení víry s okolím a mezi sebou při bohoslužbách. Obdivuje kněžství nás všech. To, že se snažíme svým životem Boha reprezentovat ve světě – když svým jednáním sloužíme Bohu i lidem. Třeba tím, že se snažíme o ochranu těch, kteří jsou na okraji společnosti, nebo že pomáháme potřebným, což je něco, čím si získáváme respekt i u lidí necírkevních. Ale také obdivuje naši plodnost – že se snažíme šířit poselství víry, naděje a lásky. Naším závojem je Boží království, ve kterém ještě nejsme (je nám skryto), ale částečně už mnohé z něj můžeme zažívat dnes – třeba společenství. Kristus a církev k sobě neodmyslitelně patří – jako dvojčátka gazelí, jako ňadra, jako ženich a nevěsta z knihy Zjevení – Kristus je ženichem a církev nevěstou nebo jako hlava a tělo. Kristus je naší hlavou a my jeho tělem. Pokud je církev taková, jak je popisována v Písni písní – láskyplná, ochraňující, věrná a věřící, je v ní společenství a hodnoty Božího království, pak skutečně svou krásou reprezentuje Boha ve světě.
Problém je v tom, že se jedná o ideál. Ideál ženy, ideál Božího lidu, ideál církve. A my lidé takto ideální nejsme. Kdybych se zaměřil čistě na církev, mohl bych napsat milion článků o chybách, nešvarech, hříchu, zlu, které v minulosti páchala či v současnosti páchá. Věcech, které v Božích očích obdivuhodné a lásky hodné rozhodně nejsou – vykořisťování, manipulace, touha po moci, násilí a sexuální násilí atd. O tom ale toto kázání být nemá, jelikož těmto tématům se náš text nevěnuje. Na zpracování bambiliónu církevních hříchů jsou vhodné jiné biblické texty.
Na závěr bych ještě rád zmínil, co obdivuji na naší Českobratrské církvi evangelické. Zdůrazňuji, co obdivuji já – netvrdím, že to obdivuje i Bůh. A zároveň se omlouvám – můj obdiv není básnicky zpracován, jedná se o suchý popis.
ČCE nese dědictví české reformace – Husa, Chelčického a Jednoty bratrské. Zároveň navazuje na dědictví reformace světové – Kalvína, Luthera, Zwingliho. Hlásí se k víře, která staví na Boží milosti, svědomí, pravdě, rovnosti a životě z evangelia.
Je řízena presbyterně-synodním způsobem – sbory mají širokou autonomii, rozhodování je kolektivní a zodpovědné. Jsme demokratickou církví, která klade důraz na rovnost celého členstva, což vede k zodpovědnosti každého člena a každé členky a zabraňuje zneužití moci.
Současně je v ČCE vysoká úcta ke svobodě víry a myšlení. Nejsme svazováni dogmatismem či moralismem, ale snažíme se o dialog s Písmem, se světem i se sebou samými. Vytváříme prostředí, které podporuje vzájemně se doplňující kritické myšlení i hlubokou víru.
Bible má v ČCE autoritu jako svědectví o Božím Slovu. Není čtena fundamentalisticky, ale s ohledem na její žánr, kontext a evangelijní poselství. Tím je možné být věrný Bohu a zároveň porozumět dnešnímu světu.
Máme silnou tradici sociální odpovědnosti. Díky Diakonii pomáháme potřebným, angažujeme se v otázkách spravedlnosti, lidských práv, postavení menšin i klimatické krize. Svědčíme o víře tedy i skutky – ne jen slovy.
Jsme církví ekumenickou a dialogickou. Neizolujeme se, ale věříme, že pravda se hledá i ve vztazích a dialogu – s jinými křesťany, s jinak věřícími i s těmi, kdo se ptají nebo pochybují.
A v neposlední řadě – naše bohoslužby jsou prosté a střízlivé. Soustředěné na slovo, modlitbu a hudbu. V této jednoduchosti vidím sílu – evangelium bez okras, mluvící přímo k srdci.
Toto všechno vnímám jako dar, ke kterému nás Kristus povolává a žehná nám. Naším úkolem je tyto dary rozvíjet a předávat dál. Amen.
TŘETÍ ČTENÍ Zjevení Janovo 21,9–11.14–22:
9 A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.“ 10 Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, 11 zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál.
14 A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových. 15 Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby. 16 Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné. 17 Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. 18 Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. 19 Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, 20 pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. 21 A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu. 22 Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.
