Článek
PRVNÍ ČTENÍ: Marek 10,35–45
35 Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ 36 Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ 37 Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ 38 Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ 39 Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. 40 Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ 41 Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. 42 Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. 43 Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; 44 a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. 45 Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
DRUHÉ ČTENÍ: Ezdráš 4,1–24
1 Když Judovi a Benjamínovi protivníci uslyšeli, že synové přesídlenců budují chrám Hospodinu, Bohu Izraele, 2 dostavili se k Zerubábelovi a k představitelům rodů s návrhem: „Budeme stavět s vámi, neboť se dotazujeme vašeho Boha stejně jako vy. Obětujeme mu ode dnů asyrského krále Esarchadóna, který nás sem přesídlil.“ 3 Ale Zerubábel a Jéšua i ostatní představitelé izraelských rodů jim odpověděli: „Vy s námi nemůžete stavět dům našeho Boha. Hospodinu, Bohu Izraele, budeme stavět my sami, jak nám přikázal král Kýros, král perský!“ 4 Lid země bral odvahu judskému lidu a pohrůžkami jej odrazoval od stavby. 5 Podpláceli proti nim rádce, aby rušili jejich plány, po všechny dny perského krále Kýra až do kralování perského krále Dareia. 6 I za kralování Xerxova, na začátku jeho kralování, sepsali na obyvatele Judska a Jeruzaléma žalobu. 7 Také za dnů Artaxerxa psali Bišlám, Mitredat a Tabel s ostatními svými druhy perskému králi Artaxerxovi; list byl napsán aramejským písmem i jazykem. 8 Kancléř Rechúm a písař Šimšaj napsali králi Artaxerxovi následující dopis proti Jeruzalému, 9 totiž Rechúm, kancléř, a Šimšaj, písař, s ostatními svými druhy, soudcové, vládní zmocněnci, správní a berní úředníci, lidé z Uruku, z Babylónu, Élamci z Šúšanu 10 a ostatní národy, které veliký a slavný Asenapar zajal a přesídlil do měst samařských a do ostatního Zaeufratí. Nuže, 11 toto je opis dopisu, který mu poslali: „Králi Artaxerxovi, tvoji otroci ze Zaeufratí. Nuže: 12 Známo buď králi, že židé, kteří odešli od tebe, přišli sem do Jeruzaléma a stavějí toto odbojné a protivící se město. Chtějí dokončit hradby, už spojují základy. 13 Nuže, známo buď králi, bude-li toto město vystavěno a jeho hradby dokončeny, že už nebudou odvádět daně, dávky z úrod ani jiné poplatky, takže královská pokladna utrpí škodu. 14 Protože však my okoušíme dobrodiní paláce, nenáleží se, abychom přihlíželi, jak je král odírán; proto posíláme králi tuto zprávu. 15 Nechť se hledá v knize zápisů tvých otců. Nalezneš v knize zápisů a dozvíš se, že to město je odbojné a působilo škody králům i krajům. Odedávna v něm docházelo ke vzpourám. Proto bylo to město zpustošeno. 16 Oznamujeme králi: Bude-li to město vystavěno a jeho hradby dokončeny, nezůstane ti v Zaeufratí žádný podíl!“ 17 Král poslal výnos: „Rechúmovi, kancléři, a Šimšajovi, písaři, i ostatním jejich druhům, kteří bydlí v Samaří a v ostatním Zaeufratí: Pokoj! Nuže, 18 list, který jste nám poslali, byl mi slovo za slovem přečten. 19 Vydal jsem rozkaz, aby se hledalo, a shledalo se, že to město odedávna povstává proti králům a že v něm docházelo k odboji a ke vzpouře. 20 V Jeruzalémě byli i mocní králové a panovali nad celým Zaeufratím a vybírali daně, dávky z úrod a jiné poplatky. 21 Nuže, vydejte rozkaz, ať je zabráněno těm mužům dostavět město, dokud nevydám příslušný rozkaz. 22 Buďte opatrní, nejednejte v této věci nedbale, aby nevznikla královskému dvoru veliká škoda!“ 23 Jakmile Rechúm, písař Šimšaj a jejich druhové přečetli opis listu krále Artaxerxa, rychle přitáhli do Jeruzaléma k židům a zabránili jim ve stavbě násilím a mocí. 24 Tak byla také zastavena práce na Božím domě v Jeruzalémě a zůstala zastavena až do druhého roku kralování perského krále Dareia.
KÁZÁNÍ
Zvu vás k druhému kázání z volné kazatelské série s názvem „Na cestě víry s Ezdrášem“ – zaměříme se na vztah víry a moci, respektive na boj o moc v souvislosti s vírou.
Často se objevují dva protichůdné názory. Podle prvního se víra a moc navzájem vylučují a věřící člověk by neměl o moc usilovat. Podle druhého jdou víra a moc ruku v ruce, protože každý, kdo zastává nějakou funkci či odpovědnost, má určitou moc, se kterou musí nakládat. Bible nabízí oba tyto pohledy. Cílem křesťana nemá být moc pro ni samotnou. Zároveň se ale moci nelze vyhnout, zvláště když člověk přijme nějaký úkol, funkci či odpovědnost. V takovém případě moc má a musí s ní nakládat. Oba přístupy se objevují i v biblických čteních, která jsou základem této úvahy.
Nejprve je třeba přiblížit kontext příběhu z knihy Ezdráš, kde se odehrává boj o náboženskou moc. Čtvrtá kapitola této knihy dramaticky líčí, jak nadšený pokus navrátilců z babylonského zajetí o obnovu jeruzalémského chrámu narazil na organizovaný a lstivý odpor. Vše začíná zdánlivě přátelskou nabídkou obyvatel, které text nazývá „lid země“ a kteří jsou známí jako Samařané. Byli to potomci různých národů, jež na území zaslíbené země přesídlil asyrský král, a ti se smísili s původním obyvatelstvem, které nebylo odvedeno do zajetí.
Tito lidé se chtějí ke stavbě Hospodinova chrámu připojit s tím, že uctívají stejného Boha jako židovští navrátilci. Vůdci navrátilců, Zerubábel a Jéšua, však tuto pomoc rozhodně odmítají. Důvodem nebyl pocit etnické nadřazenosti, ale teologická zásadovost. Uvědomovali si, že náboženství Samařanů bylo jiné, tzv. synkretické – smíšené s pohanskými kulty. Vedle Hospodina uctívali i jiné bohy. Jako závazný text navíc vnímali pouze Tóru, zatímco navrátilci četli i knihy královské a proroky. Obávali se, že spojení se Samařany by poskvrnilo samotný základ jejich obnovené víry.
Bylo to pochopitelné: uctívání jiných bohů vedle Hospodina bylo důvodem, proč je Bůh kdysi vydal do rukou babylonského krále a proč byl jejich chrám zničen. Nyní, když se mohli vrátit a obnovit bohoslužbu, nechtěli opakovat stejnou chybu. V Babylonu navíc znovu nalezli svou identitu: jsou Božím lidem, učí se uctívat Hospodina podle Mojžíšova učení a proroků, scházejí se pravidelně o šabatu k modlitbám a čtením, žení se a vdávají mezi sebou. Mají své zvyky a rituály. O tuto těžce nabytou identitu nechtěli přijít.
Toto odmítnutí však bylo přijato jako urážka a z domnělých souvěrců se stali úhlavní nepřátelé, kteří používali celou škálu taktik – od zastrašování a podplácení až po politické intriky –, aby stavbu Hospodinova chrámu zastavili a aby judskému lidu „ochabovali ruce“. Jinými slovy, začal boj o náboženskou moc v regionu. Byl to boj o to, čí výklad víry bude hrát prim: ke kterým kněžím budou lidé chodit se svými oběťmi, do jakého chrámu, kdo bude moci vykládat Hospodinovu vůli.
Samařané tedy zahájili boj. Ne mečem, ale udáváním, lhaním, dezinformacemi a žalobami. Autor knihy Ezdráš ukazuje, že takto jednali dlouhodobě, když záměrně spojuje události z období různých perských králů. Psali lživé dopisy plné pomluv, které vykreslovaly Jeruzalém jako hnízdo vzpoury a hrozbu pro říši.
Jak na to reagovali Židé? Bojovali pokorou. Když byly práce na chrámu násilně zastaveny, nesáhli k vojenskému odporu. Vyčkávali a pak začali stavět dál. Když si toho všimly úřady a začaly zjišťovat, zda mají Židé „stavební povolení“, při prověřování zjistily, že ano – mají oficiální dekret od krále Kýra. Židé bojovali tím, že nechali bojovat samotného Boha. Poselstvím tohoto vyprávění je, že Boží dílo ve světě často naráží na odpor, který nepřichází s mečem, ale s politickou manipulací. A přestože se nepřátelům podařilo práci na dlouhou dobu zastavit, příběh ukazuje, že lidský odpor může Boží plány pouze dočasně zdržet, nikoli definitivně zmařit. Boj o náboženskou moc nakonec vyhrál Hospodin. Boží chrám byl po nějaké době postaven a postupem času se stal náboženským centrem regionu až do doby Ježíše Krista.
Tento princip, že Boží dílo vítězí ne silou, ale pokorou a věrností, dosahuje svého vrcholu v životě a učení samotného Ježíše. Příkladem je epizoda z jeho života, kdy za ním přišli dva jeho učedníci, Jakub a Jan. Žádali po něm, aby je ve svém království ustanovil svou pravou a levou rukou. Představovali si, že Ježíš jako Mesiáš obnoví v Judeji izraelské království, jaké tam kdysi vytvořil král David. Jakub a Jan chtěli mít v tomto království politickou a náboženskou moc pouze o stupeň nižší než samotný král.
Ježíš se jich však zeptal, zda vůbec vědí, o co žádají a zda jsou si jisti, že chtějí mít podíl na jeho moci. Poté, co přitakali, jim vysvětlil pravou podstatu moci ve svém království: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ Jinými slovy, křesťanská moc spočívá ve službě. Jejich moc neměla znamenat vysoké společenské postavení a obdiv, ale naopak službu ostatním skrze svědectví o Božím království a jeho lásce. Upozornil je, že to nebude jednoduchá služba a že jim bude hrozit opovržení, posměch, pronásledování a možná i smrt, stejně jako jemu.
Historie ukazuje, že církev se v minulosti často inspirovala spíše „lidem země“ a ustrnula v Jakubově a Janově nepochopení náboženské moci. Církev intrikovala, uzurpovala si právo na jediný správný výklad dějin, přivlastňovala si politickou moc, dezinformovala, válčila a nechávala si sloužit. Tyto doby jsou v naší společnosti díky Bohu již minulostí.
Dnešní Českobratrská církev evangelická se pohybuje spíše na opačném extrému. Ačkoliv panuje shoda, že náboženská moc má spočívat ve službě, málokdo se jí chce chopit. Projevuje se to například nedostatkem duchovních. Při volbách do staršovstev, seniorátních výborů či synodní rady se musí kandidáti aktivně oslovovat; zřídka kdo kandiduje sám od sebe. Často je třeba je přemlouvat. Je to svým způsobem pochopitelné. Služebná moc je náročná, nevděčná, často dobrovolná a vyžaduje zodpovědnost. Přesto je důležitá a smysluplná. Zde mohou být příkladem navrátilci. Stavba chrámu a obnova uctívání Hospodina byly zdlouhavé a nevděčné, nesly s sebou nenávist a překážky, ale jejich úsilí nakonec s Boží pomocí zvítězilo.
Je třeba zmínit ještě jednu myšlenku. Církve v naší společnosti už dávno ztratily politickou moc. To ale neznamená, že ztratily i tu náboženskou. Tu stále mají, jak církve jako organizace, tak i její jednotliví představitelé. Mají totiž moc udávat tón výkladu různých společenských témat – od názoru na queer komunitu, přes interrupce, umělé oplodnění, eutanazii až po přístup k imigrantům, k politickým stranám nebo válečným konfliktům. A církve mezi sebou ve společnosti nevědomky soutěží, čí výklad bude převažovat. I zde bychom se mohli inspirovat navrátilci, kteří nechali bojovat Hospodina. Jako služebníci evangelia by se měli ptát sami sebe: Dýchá z jejich výkladů různých společenských témat Boží láska, nebo jejich vlastní ego?
Závěrem lze říci, že víra a moc k sobě patří. Má se ovšem jednat o moc, která je služebná – má sloužit Bohu a druhým lidem. Je to moc, která se s důvěrou spoléhá na Boží moc, jež má svůj nejvyšší projev v lásce.
TŘETÍ ČTENÍ: Filipským 2,1–4
1 Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování:2 dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, 3 v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; 4 každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.
