Je Ježíš Kristus součástí křesťanské identity?

PRVNÍ ČTENÍ Efezským 5,25–32:

25 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, 26 aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; 27 tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. 28 Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. 29 Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; 30 vždyť jsme údy jeho těla. 31 ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ 32 Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.

DRUHÉ ČTENÍ Píseň písní 8,6-7:

6 Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky . Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. 7 Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.

KÁZÁNÍ

Píseň písní je jednou z nejromantičtějších a nejerotičtějších knih Bible. To bylo také důvodem, proč mnozí rabíni doporučovali její čtení lidem starším třiceti let. Měli ji totiž číst dostatečně zkušení a duševně vyzrálí lidé.

Píseň písní je dlouhá báseň o veliké lásce mezi dvěma lidmi. Lze v ní také spatřit obraznou báseň o lásce mezi Bohem a člověkem. A stejně tak v ní můžeme poznat, jak vypadá skutečná Boží láska: že je neúprosná, vášnivá, spalující, věrná až za hrob a nekonečná. Z takové lásky si my lidé můžeme vzít příklad do našich vztahů. Pokud ji ale chceme pochopit, musíme ji prožívat s někým, koho milujeme a kdo miluje nás. Z Boží lásky pak můžeme bezmezně čerpat do našich vztahů. Tím, že budeme více trpěliví, více naslouchající, že budeme odpouštět, děkovat, omlouvat se, prosit atd.

Příběh Písně písní je celkem jednoduchý. Vyskytují se v ní dvě postavy – Milý a Milá. Na začátku slyšíme hlas Milé, která má zalíbení ve svém Milém. Zatím spolu nejsou sezdáni, ale jsou zasnoubeni a nemohou se dočkat, až budou spolu. Střídají se ve vyznávání obrovské touhy po tom druhém a v popisech krásy svého protějšku, což jsme rozebírali v předchozích dvou kázáních. V celém ději jsou Milá a Milý neustále rozdělováni a zase se nalézají, a celou dobu jim okolnosti kladou překážky do života.

Až ke konci vyzve Milá svého Milého, aby si ji položil na srdce jako pečeť. Pečetidlo bylo tehdy to nejcennější, co člověk měl. Fungovalo jako platební karta a občanský průkaz dohromady. Muž pečetidlem uzavíral obchody a prokazoval svou identitu. Nosilo se na krku, tudíž viselo poblíž srdce. Milý je tedy vyzýván, aby nosil svou Milou v srdci, což samozřejmě platí i obráceně. Jedině tak bude jejich láska skutečně silná.

A co je to láska? Láska je silná jako smrt. Vášeň je stejně neúprosná jako hrob a její žár je jako žár Hospodinův. My máme Boha kvůli klasickému církevnímu výkladu za netečného a asexuálního dědu, ale On takový rozhodně není. Je plný vášně a touhy. Jeho lásku neuhasí ani velké vody, řeky ji nezaplaví, což znamená, že neexistuje na světě zlo, které by zničilo Boží lásku. Kdyby za takovou lásku chtěl někdo dávat jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.

Tato báseň zdůrazňuje moc a intenzitu lásky. Jak je krásná, ale také nebezpečná. Láska je jako oheň. Když ji lidé zneužívají, zničí je. Když se o ni starají moudře, dá jim život. Láska vyjadřuje lidskou touhu po tom někoho zcela poznat a být zcela poznáván. Je to jedna z nejvíce přesahujících a nejtajemnějších zkušeností v lidském životě. A Píseň písní zdůrazňuje, že láska je darem od Boha, z něho vychází.

Píseň končí tím, jak jsou Milý a Milá zase rozděleni a snaží se navzájem najít. On křičí, aby ho uslyšela. Ona ho prosí, aby s ní utekl pryč. Toť vše. Kniha má otevřený konec… A přesně v tom se podobá lásce! Ta taky nikdy úplně nekončí, protože je stále co objevovat a poznávat na člověku, kterého máme rádi. Proto opravdová láska nemá konec – je věčná.

To, co mě na doposud řečeném, a tudíž i na Písni písní jako takové, baví, je, že vše platí jak pro vztah dvou lidí, tak pro vztah Krista a církve, či Boha a člověka. A je pro mě otázkou, zda církve současnosti či křesťané současnosti volají ke Kristu a touží po tom, aby se stali součástí Jeho identity. Či obráceně, aby se Kristus stal součástí naší identity?

A jenom upřesním, co nemám na mysli. Nemyslím takovou tu karikaturu vztahu, kdy si někoho najdeme s tím, že jeho/její nedostatky napravíme. Předěláme ho/ji, aby vyhovoval/a lépe naší představě o životním partnerovi/partnerce. Což mimochodem mnozí křesťané a mnohé církve dělají. Respektive, děláme to všichni. Svou představu o světě a o víře projektujeme do Ježíše. Pro konzervativní křesťany je Ježíš konzervativec, pro liberální křesťany je Ježíš liberál. Pro pravičáky je pravičák, pro levičáky levičák. Když já nemám rád určitou skupinu obyvatel (dosaďte si sami), Ježíš je také nemá rád. (Posledních pár let tuto praktiku lze krásně pozorovat na kardinálu Dukovi, když v žádném svém projevu neopomene dehonestovat transgender osoby). Přitom to má být obráceně. Pokud chceme, abychom se stali součástí Kristovy identity nebo On součástí té naší, jsme to my, kdo se má nechat Ježíšem proměňovat. A když Ježíš učil o lásce, o tom, že Bůh je zde pro všechny, ne pouze pro vyvolené a společensky přijatelné, když učil, že máme přijmout odpovědnost za vlastní hříchy, rozhodnutí, život a ne odsuzovat hříchy, rozhodnutí a život druhých, tak jsme to my, kdo se má tímto jeho učením nechat proměňovat, a ne obráceně.

S tím souvisí i má druhá otázka: Spoléháme se jako církve/křesťané na Kristovu hodně živelnou, vášnivou, plamennou lásku, která je plná života, nebo si lebedíme ve svých stovkami let osvědčených, víceméně dýchavičných tradicích a jakýkoliv záchvěv svěžesti a novosti buď potlačíme, nebo rovnou vyloučíme ze svých řad? Budeme vděční za lidi, kteří šíří evangelium na neobvyklých místech a neobvyklými způsoby, jako při akci „Hospodin v hospodě“, nebo budeme udávat faráře za to, že na takových akcích chyběl důstojný ubrus na stole, ze kterého se vysluhovala eucharistie a někdo při mši pil pivo?

A ještě mám poslední otázku: Spoléháme se na Kristovu lásku, kterou nemůže porazit žádné zlo, ani to největší, které je možné myslet (či spíš udělat)? Protože žádný hřích není tak velký, aby na něj Kristova oběť a jeho vzkříšení nestačily. Motivuje nás to? Vede nás to k tomu, že vydat se láskyplnou cestou života má reálný smysl? Nebo jsme rezignovali? Nic nemá cenu. Zlo ve světě vítězí, však se podívejte. Každý sám za sebe a poslední zhasne?

Věřím, že touha být součástí Kristovy identity v nás převažuje nad tím si Ježíše přizpůsobovat našim malicherným potřebám. Věřím, že v nás převažuje Kristova láskyplná vášeň pro život nad potřebami tradicionalistického formalismu, který skomírá pod tíhou nebetyčné nudy. Věřím, že v nás převažuje spolehnutí se na Kristovu lásku, která porazí veškeré zlo, nad rezignovaným pesimismem, který zlu dává prostor.

Věřím, a tato moje víra je otevřená budoucnosti. Otevřená stejně, jako je otevřený konec Písně písní, což není jejím nedostatkem, ale tím největším darem. Říká nám, že příběh lásky mezi Kristem a člověkem nikdy nekončí. Není to uzavřená kapitola, ale pozvání na celoživotní cestu. Cestu plnou hledání a nacházení, volání a naslouchání, oddělení i znovunalézání. Je to pozvání, abychom se nebáli intenzity a vášně, kterou do našeho života přináší Boží láska, silná jako smrt. Abychom se odvážili toužit a volat po Něm a zároveň Mu dovolili, aby se On, náš Milý, stal pečetí na našem srdci. Aby se Jeho identita stala naší a naše identita tou Jeho. Protože v tomto věčném tanci lásky nacházíme smysl, naplnění a život v celé jeho nekonečné kráse. Amen.

TŘETÍ ČTENÍ Efezským 3,14–21:

14 Proto klekám na kolena před Otcem, 15 od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, 16 aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ 17 a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce 18 mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: 19 poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. 20 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, 21 jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.