Článek
PRVNÍ ČTENÍ Filipským 2,5-11:
5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: 6 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7 nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka 8 se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. 9 Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, 10 aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – 11 a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.
DRUHÉ ČTENÍ Píseň písní 5,9-16:
9 Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, ty nejkrásnější z žen? Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, že nás tak zapřísaháš? 10 Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných. 11 Jeho hlava je třpytivé zlato ryzí, jeho kadeře jsou trsy palmových plodů, černé jako havran. 12 Jeho oči jsou jako holubi nad potůčky vod, v mléce se koupou, podobné vsazeným drahokamům. 13 Jeho líce jsou jak balzámový záhon, schránky kořenných vůní, jeho rty jsou lilie, z nichž kane tekutá myrha. 14 Jeho ruce jsou válce zlaté taršíšem posázené, jeho břicho je mistrné dílo ze slonoviny safíry vykládané. 15 Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru, spočívající na patkách z ryzího zlata. Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. 16 Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost. Takový je milý můj, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery.
KÁZÁNÍ
Než se ale vrhnu na výklad Písně písní, dám vám malý úkol. Zkuste se zamyslet nad tím, co všechno obdivujete na Ježíši Kristu. Zkuste vymyslet alespoň tři věci. A je jedno, jestli jste věřící, či ne. Zkuste to.
Já například obdivuji jeho citlivost, jeho schopnost nezneužít svou mesiášskou autoritu ke svým sobeckým, náboženským či politickým účelům, a jeho odvahu postavit se náboženským autoritám. Svou otázku vysvětlím ke konci kázání. Nyní k Písni písní.
Píseň je nádherná biblická erotická kniha o lásce. Otázkou, se kterou si biblisté napříč dějinami lámou hlavu, je, o jaké lásce se zde mluví. Zlí jazykové tvrdí, že se jedná o starou erotickou báseň, kterou Izraelci převzali z jiného náboženství – píseň, která se zpívala při náboženském obřadu, během něhož se měl milovat bůh Tamúz s bohyní plodnosti Ištar. Měli tak uvolnit plodivé síly, aby ženy byly plodné, aby se rozmnožila stáda a byla úroda na polích. Spojení boha Tamúze s bohyní Ištar při erotickém obřadu v chrámu obvykle reprezentovali král a velekněžka.
Je pravda, že zde staří Izraelci pravděpodobně čerpali inspiraci, ale jejich verze má zcela jiný význam. Stejně jako v příbězích o stvoření nebo o potopě, které mají předlohy v jiných náboženstvích, ovšem v Bibli dostávají zcela jiný smysl. Pro nás křesťany má Píseň písní tři významy.
Zaprvé, v ní lze spatřit básnické zpracování lásky mezi mužem a ženou. V Písni písní vystupují dvě hlavní postavy – Milý a Milá. Jsou zasnoubeni. Milují se. Jejich láska je vášnivá, musí překonávat překážky, je nebezpečná, navzájem velice barvitě obdivují krásu jeden druhého. Zažívají erotická dobrodružství, ale i stesk, když jsou okolnostmi života rozděleni. Celá Píseň má otevřený konec, podobně jako sama láska, protože i ta nikdy nekončí – je věčná. Proto se Píseň četla či zpívala na svatbách. My jsme četli oddíl nadepsaný Krása milého, což nám z dnešního pohledu přijde z několika důvodů spíše úsměvné. Jednak nám všechny ty symboly a obrazy plodnosti nepřipadají nijak erotické, jako lidem ve starověku. A pak – v naší společnosti nejsme tolik zvyklí na opěvování mužské krásy. (Mimochodem obrázek u článku je vygenerován umělou inteligencí na základě Písně písní 5,9–16.)
Druhým významem Písně písní je, že se jedná o obraznou báseň vyjadřující lásku mezi Bohem a jeho lidem Izraelem, případně mezi Bohem a člověkem obecně. To je už teologicky zajímavější. Milá je Izrael a Milý je Bůh. Náš text tedy vyjadřuje lidský obdiv k Bohu – k tomu, co je na Něm krásné, přitažlivé. Bílá barva značí čistotu, červená zase vášeň a život. V tom je Bůh nad tisíci jinými bohy, kteří mu nesahají ani po kotníky. Je pro člověka vzácný jako třpytivé zlato a nádherný, což je demonstrováno havraními kadeřemi. Jeho bělmo je bílé jako holub, co se koupe v mléce, a v něm je zřítelnice jako drahokam – tak čistý je Boží pohled na člověka. Kořenné vůně, lilie a tekutá myrha jsou symboly čistoty, života a vroucí lásky. Stejně tak ruce jako zlaté válce jsou symbolem lásky – vždyť na nich nese člověka. Břicho, „mistrné dílo ze slonoviny safíry vykládané“, symbolizuje tajemný vnitřní Boží život a zároveň i jeho schopnost vnitřního zraku. Bůh do nás vidí. Bílý mramor, ryzí zlato a cedrové dřevo odkazují na chrám, který je z těchto materiálů postaven.
Je zde tedy i odkaz na to, že Bůh nám slouží a my jemu. Boha tedy můžeme obdivovat za to, že je čistý a – na rozdíl od mnoha jiných bohů – skutečně živý, plný lásky a dalších citů. Jeho vztah k nám je velmi cenný, vidí nás takové, jací jsme, a takové nás miluje. Nese nás životem, ochraňuje nás a slouží nám svou bohoslužbou. Takový k nám má Bůh vztah. A vztah byl pro starověké Izraelce definován smlouvou, kterou s Bohem uzavřeli po vyjití z Egypta. Proto se Píseň písní tradičně čte na Velikonoce, jako text vroucí lásky mezi Bohem a jeho lidem.
Třetím významem, který v Písni písní vidí křesťané, je obrazný popis lásky mezi Kristem a jeho církví, případně mezi Kristem a jednotlivým křesťanem / křesťankou. A právě to je možná důvod, proč se v kostelích Píseň písní tak málo čte. Vnímat Krista jako postavu Milého a církev či věřícího jako postavu Milé může být pro leckoho trochu nepatřičné. Popisovat náš vztah k Ježíši a jeho vztah k nám pomocí symbolů plodnosti a barvitých erotických obrazů nám není úplně vlastní. A je to škoda.Píseň písní nám totiž pomáhá uvědomit si, že naše mezilidské vztahy jsou komplikované – jsou racionální, ale zároveň velmi emotivní, hluboké i povrchní, fyzické, duševní i duchovní, plné různých vášní a tužeb, plodné, proměnlivé v čase. Někdy musíme překonávat překážky, někdy více dáváme, jindy více bereme.
Stejně komplikovaný a pestrý máme přece i vztah s Ježíšem. Nějakým způsobem ho vnímáme, nějak o něm přemýšlíme, něco k němu cítíme. Ten vztah se vyvíjí. Někdy máme krizi víry. Někdy křesťansky sloužíme, jindy si spíš necháme posloužit. Proto jsem vás na začátku vybídl, abyste se zamysleli nad tím, co na Ježíši obdivujete – tak jako Milá obdivuje svého Milého. A proto jsme četli v prvním čtení tzv. hymnus na Krista z listu Filipským. Není to jen nějaké staré křesťanské vyznání – je to text plný obdivu a citu prvních křesťanů ke Kristu.
Myslím, že bychom se my křesťané měli ke čtení Písně písní při bohoslužbách znovu vrátit. Třeba ji číst při příležitosti křtu – dává to smysl. Židé ji čtou při připomínce uzavření smlouvy s Bohem na Sínaji. Křest je pro křesťany uzavřením smlouvy mezi Bohem a člověkem. Původně se Píseň četla na svatbách – a křest je vlastně taková svatba mezi Kristem a křtěncem. Svatba, ve které Milý – Kristus – řekne své Milé – věřícímu – „ano“ a Milá – věřící – řekne Milému – Kristu – své „ano“. Navíc při čtení Písně si i my, ať už pokřtění, nebo zcela jinak (ne)nábožensky založení, můžeme uvědomit, co na Ježíši obdivujeme a jaký k němu máme vztah. Jeho vztah k nám je vroucí, přátelský, živý a milující. Vztah, jaký mezi sebou mají dva milenci.
Amen.
TŘETÍ ČTENÍ 1. Janova 4,7–11:
7 Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. 8 Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. 9 V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. 11 Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.
