Článek
PRVNÍ ČTENÍ Izajáš 53,1-12 :
1 Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? 2 Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. 3 Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. 4 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. 5 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. 6 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. 7 Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. 8 Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. 9 Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. 10 Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. 11 Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. 12 Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.
DRUHÉ ČTENÍ Lukáš 22,13–35:
13 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, 14 a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. 15 A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. 16 Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. 17 Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. 18 Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ 19 On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, 20 naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. 21 A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. 22 Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu 23 a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. 24 Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ 25 A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! 26 Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ 27 Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. 28 Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. 29 Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. 30 Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. 31 Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. 32 Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ 33 A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. 34 Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ 35 Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
KÁZÁNÍ
Co je to vzkříšení? Řečnická otázka. Ne že by mě nezajímala vaše odpověď, naopak. Řekl bych ale, že kdybych se zeptal doopravdy, dostal bych od každého trochu jinou odpověď. Vzkříšení je jeden z těch termínů, o kterých si myslíme, že jasně víme, o co se jedná, ale zároveň o něm nevíme téměř nic. Ani křesťané nevědí vůbec nic. Když se mě na vzkříšení zeptá někdo z prostředí mimo církev, přistihnu se, že dávám nejasné odpovědi. Třeba že Ježíš zřejmě přešel do zcela jiného způsobu existence, který je pro nás neznámý a neuchopitelný. „Aha, pane faráři, tak to jste nám toho moc neřekl, děkujeme.“
My křesťané za to ale nemůžeme, že jednoznačnou definici vzkříšení nemáme. Ona totiž v Bibli není. Když chtějí biblické texty přiblížit čtenáři pojem vzkříšení, vyprávějí příběh.
Příběh, jako je ten o dvou učednících, kteří se vydávají z Jeruzaléma do vesnice jménem Emauzy. Cestou přemýšlejí a mluví o tom, co se právě stalo – o ukřižování Ježíše a o zmatených zprávách žen, které tvrdily, že hrob je prázdný a Ježíš žije. K nim se přidává neznámý muž. Je to sám Ježíš, kterého ale nepoznávají. Ptá se jich, o čem mluví. Oni mu vysvětlují, co se stalo, a vyjadřují své zklamání, protože doufali, že Ježíš je ten Mesiáš.
Cizinec jim začíná vysvětlovat Písmo – od Mojžíše až po proroky – a ukazuje, že Mesiáš měl trpět a potom vstoupit do své slávy. Prorokoval o tom třeba Izajáš, jehož slova jsme dnes četli. Když učedníci dorazí do vesnice, přesvědčí neznámého, aby s nimi zůstal. Je zajímavé, že se ho celou dobu neptají na jméno ani odkud je. Nicméně onen muž pozvání přijímá. U večeře bere chléb, děkuje, láme ho a dává jim – a v tu chvíli se jim otevřou oči a poznají Ježíše. On jim ale mizí z očí. Učedníci se okamžitě vracejí do Jeruzaléma, aby ostatním pověděli, co zažili – že Ježíš opravdu vstal z mrtvých a že ho poznali při lámání chleba.
Tak co, už víte, co je vzkříšení? Ne? „Ne, Jakube, vždyť jsi jen převyprávěl příběh, který jsi četl před kázáním.“ Pravda. Zkusme na to jít trochu jinak, hlouběji.
Příběh cesty do Emauz je ve skutečnosti obrazem. Obrazem života víry každého z nás. Ten příběh se odehrává na cestě – a to není náhoda. Cesta do Emauz symbolizuje duchovní putování člověka, který prochází zklamáním, pochybnostmi a hledáním. Učedníci nechápou, co se stalo, jejich víra je otřesena. Čekali triumf, vítězství Boha na zemi, ale místo toho odcházejí z Jeruzaléma zklamaní a zarmoucení po Ježíšově smrti, po jeho zdánlivé prohře. Jsou obrazem každého věřícího, který se někdy cítí Bohem opuštěný nebo zmatený. Který se ptá: „Kde jsi, Bože, když se děje zlo, nespravedlnost, bolest a smrt? Proč jsi mě opustil, zrovna když tě nejvíc potřebuji?“
K učedníkům se přidá Ježíš, ale oni ho nepoznají. Nepoznávají ho, přestože jde vedle nich. Evangelista Lukáš říká, že jejich oči „něco zadržovalo“ – čekali jiného Mesiáše. Mocného krále, ne ukřižovaného. Bůh nás neopouští. Jen nám mnohdy okolnosti života brání ho vidět. Vzkříšeného Krista nelze poznat jen přirozeným zrakem, ale skrze víru a otevřené srdce. Je možné, že Kristus teď sedí právě vedle vás. Rozhlédněte se. Nebo si zkuste vzpomenout, kdy se člověk sedící vedle vás zachoval opravdu kristovsky.
Učedníci na cestě mluví o své víře, o tom, že Ježíš měl být Mesiáš, a o zmatku po zprávách o prázdném hrobě. Nevědí, co si s tím počít. Není vám to povědomé? Kolikrát jste tápali po přečtení nějakého biblického textu? Nebo po nějaké životní události? Měli jste životní plán, ale ten vzal za své. A ptali jste se: „Bože, co s tím mám dělat? Co mi tím chceš říct?“
Ježíš učedníkům vysvětluje, že utrpení Mesiáše bylo součástí Božího plánu, jak to předpověděli proroci. Vykládá jim, co se na něj vztahovalo ve všech částech Písma. Jako by říkal: „Vy jste si představovali Mesiáše, jak s armádou andělů vyžene Římany z Judeje a obnoví Izrael? Představovali jste si, že zavedeme nějakou světovládu a vy budete vládnout se mnou? Kde jste to četli? A kde jste vzali, že Bůh je tu od toho, aby uskutečňoval vaše ambice a plány? Vždyť proroci mluvili o trpícím, pokorném Mesiáši, který ponese naše bolesti a na konci povstane ve slávě. Bůh tu není od toho, aby nám plnil přání. Nic takového neslíbil. Ale slíbil nám, že nám bude nablízku, kamkoli půjdeme. A to i za hranice smrti. Slíbil, že s námi bude i v bolesti, trápení a pochybnostech. A to znamená, že s námi bude i v radostech, úspěších a v plnosti života.“
Pro učedníky je výklad tohoto bezejmenného muže natolik strhující, že se s ním nechtějí rozloučit. Hořelo jim srdce, když jim otevíral Písma. My věřící máme lidem co nabídnout. Evangelium o Boží blízkosti a odpuštění je stále přitažlivé. A tak onen muž pozvání přijímá.
A tu nastává zlomový moment. U stolu – při lámání chleba. Právě v tomto gestu se učedníkům otevřou oči a poznají Ježíše. Lámání chleba? To jsme přece s Ježíšem zažili mnohokrát! Vždyť je to On! Pokaždé, když lámeme chléb, setkáváme se se vzkříšeným Kristem. On se dává poznat v lámání chleba – tedy v našem společenství, ve vděčnosti a v lásce. Pokaždé, když si navzájem pomůžeme, když se máme rádi, když společně prožíváme radosti i starosti. Vždy, když sdílíme své životy. Pokaždé se v tom lze setkat se vzkříšeným Ježíšem. Ve tvářích ostatních. Dokonce i ve tváři tchyně a tchána. Nebo vašich dětí. Ve tvářích bratří a sester v Kristu.
V tu chvíli to učedníkům dochází. Když si zpětně uvědomují, co se stalo, říkají si: „Cožpak nám srdce nehořelo…?“ To je obraz vnitřního duchovního probuzení, které působí živé Boží slovo. Slovo není jen informace, ale transformace – mění člověka, zapaluje víru, oživuje. A právě toto je pro mě „důkazem“ Ježíšova vzkříšení. To, že ho rozpoznávám ve společenství, v ostatních. V tom, co říkají a jak jednají. Vzkříšení Krista nelze plně pochopit nebo definovat, ale lze ho zažít. Stejně jako ti učedníci. Zažili ho v jednání cizího člověka.
Byl to pro ně tak silný zážitek, že se okamžitě vracejí zpět do Jeruzaléma – do místa, odkud předtím odešli plni smutku. Zkušenost se vzkříšeným Kristem mění směr jejich života. Kde byl smutek, je teď poslání. Kde byla uzavřenost, je teď svědectví. Setkání se vzkříšeným Kristem vede k tomu, že se člověk chce o tento zážitek podělit, mluvit o něm a předávat tu radost dál. Předat ji lidem, kteří mají podobnou zkušenost, anebo ji nemají, ale touží po ní. To je přece zkušenost, kterou máme i my. Proto tu spolu jsme. Sdílíme skutečnost, že se s námi Ježíš někde na naší cestě víry potkal.
Vzkříšený Kristus jde s námi, i když jeho tvář zrovna nevidíme. Dává se nám poznat ve Slově, ve tvářích druhých a ve společenství. A když ho poznáme, nemůžeme si ten zážitek nechat pro sebe. Jsme povoláni se o něj dělit s každým, kdo naslouchá.
Amen.
TŘETÍ ČTENÍ Efezským 1,17–19:
17 Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali 18 a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu 19 a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme.
