Článek
PRVNÍ ČTENÍ: 1. Korintským 3,10–15
10 Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. 11 Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. 12 Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – 13 dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. 14 Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. 15 Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
DRUHÉ ČTENÍ: Ezdráš 3,1–13
1 Když nastal sedmý měsíc a Izraelci již byli v městech, shromáždil se lid jednomyslně do Jeruzaléma. 2 Jéšua, syn Jósadakův, s bratry kněžími a Zerubábel, syn Šealtíelův, se svými bratry začali budovat oltář Bohu Izraele, aby na něm mohli obětovat zápalné oběti, jak je předepsáno v zákoně Mojžíše, muže Božího. 3 Zřídili oltář na jeho původních základech, neboť žili ve strachu z národů zemí, a obětovali na něm zápalné oběti Hospodinu, zápaly jitřní a večerní. 4 Potom slavili svátek stánků, jak je předepsáno. Každý den přinášeli zápalné oběti v počtu stanoveném pro onen den. 5 Vedle nich také každodenní zápalnou oběť, oběť při každém novoluní a při všech slavnostech zasvěcených Hospodinu, mimo vše, co kdo Hospodinu obětoval dobrovolně. 6 V první den sedmého měsíce začali obětovat zápalné oběti Hospodinu, i když ještě nebyly položeny základy Hospodinova chrámu. 7 Dali peníze kameníkům a tesařům, potravu, nápoj a olej Sidóňanům a Týřanům, aby dopravovali cedrové dříví z Libanónu k moři do Jafy podle povolení, které jim dal perský král Kýros. 8 Druhého roku druhého měsíce po svém příchodu k Božímu domu do Jeruzaléma začali Zerubábel, syn Šealtíelův, a Jéšua, syn Jósadakův, s ostatními bratry kněžími a levity, se všemi, kteří přišli ze zajetí do Jeruzaléma, ustanovovat levity starší dvaceti let, aby řídili dílo Hospodinova domu. 9 Tak nastoupili společně Jéšua se syny a bratry, Kadmíel se syny, synové Judovi, také synové Chenadadovi se syny a bratry levity, aby řídili postup práce při díle Božího domu. 10 Když stavitelé Hospodinova chrámu kladli základy, ustanovili kněze s pozouny, oblečené do svátečních rouch , a levity, syny Asafovy, s cymbály, aby chválili Hospodina podle řádu izraelského krále Davida. 11 Opěvovali Hospodina a vzdávali mu chválu a čest, že je dobrý, že jeho milosrdenství nad Izraelem je věčné. A všechen lid mohutným hlaholem chválil Hospodina, že byly položeny základy Hospodinova domu. 12 Mnozí z kněží a levitů i představitelů rodů, starci, kteří viděli dřívější dům, dali se do hlasitého pláče, když byly kladeny základy tohoto domu před jejich očima. Mnozí však radostně hlaholili, až se to rozléhalo. 13 Radostný hlahol nebylo možno rozeznat od pláče lidu. Lid totiž hlaholil tak mohutným hlaholem, že se to rozléhalo dodaleka.
KÁZÁNÍ
Tento text otevírá sérii zamyšlení s názvem „Na cestě víry s Ezdrášem“. Věnuje se knize Ezdráš, jedné z méně často čtených knih Starého zákona. Volba této knihy má několik důvodů. Za prvé, právě pro její opomíjenost si zaslouží pozornost. Za druhé, události v knize se symbolicky odehrávají na přelomu září a října, což rezonuje se současným ročním obdobím. A konečně za třetí, kniha Ezdráš je plná témat, která jsou nosná i pro náš život víry dnes.
Ústředním tématem tohoto zamyšlení je stav, který bychom mohli zjednodušeně nazvat „zmatkem“ ve víře – určitá rozpolcenost věřícího člověka. Je to zkušenost, se kterou se může ztotožnit mnoho lidí. Na jedné straně stojí důvěra v Boha, spoléhání se na jeho odpuštění, radost, vědomí Boží vůle a pocit jeho přítomnosti, který dává naději do budoucnosti. Na straně druhé však mohou na člověka doléhat hříchy minulosti, nemoci, nezdary a strach z budoucnosti, doprovázené otázkou: „Bože, kde jsi, když je na světě tolik zla?“ Nejde přitom o střídání těchto stavů, ale o jejich souběžnou existenci. Právě tato rozpolcenost, plná vnitřního napětí, se zrcadlí i v biblickém textu, který je postaven na kontrastech: víra versus pravidla, minulost versus budoucnost, bohoslužba versus chrám, smutek versus radost.
Příběh knihy Ezdráš se odehrává na konci 6. století př. Kr. perský král Kýros dovolil Židům vrátit se do vlasti, ze které je před lety vyhnal babylonský král Nabukadnezar, a zároveň jim povolil obnovit Hospodinův chrám. První navrátilci, vedení politickým vůdcem Zerubábelem (potomkem krále Davida) a náboženským vůdcem Jéšuou (veleknězem), se usadili ve svých městech. Jejich situace však byla nesmírně obtížná. Přišli do zdevastované země, Jeruzalém ležel v troskách a okolní národy vůči nim byly nepřátelské nebo přinejmenším podezřívavé. Komunita byla malá, zranitelná a čelila obrovskému úkolu.
Mohlo by se zdát, že logickou prioritou bude budování armády, stavba domů nebo hradeb. Jejich prvním činem je však obnova bohoslužby – obnovují místo setkávání s Bohem tím, že staví oltář pro přinášení obětí. Jejich motivací je strach i víra zároveň. Strach z okolních národů a víra v Boží ochranu, nikoli ve vojenskou sílu. Strach a víra zde existují vedle sebe a nevylučují se. Podobně se prolíná minulost s budoucností: staví nový oltář na starých základech. Obnovují oběti podle řádů, které ustanovil Mojžíš, protože věří, že právě v obnovení vztahu s Hospodinem leží budoucnost jejich lidu.
Zároveň si však museli uvědomovat, že předkové, na které se snaží navázat, udělali při své službě Bohu mnoho chyb – sloužili jiným bohům a nedodržovali Mojžíšův zákon. I proto slaví bohoslužbu v troskách chrámu. Jeho zboření a následný exil byl Boží trest za jejich hříchy. Není náhodou, že slavili svátek stánků, při kterém si Židé připomínají čtyřicet let putování na poušti. Toto putování bylo důsledkem neposlušnosti a Božím trestem, ale zároveň během něj Bůh svůj lid neopustil a pečoval o něj i v nehostinných podmínkách. V jejich postoji se tak musel objevit určitý vnitřní zmatek: „Ano, navážeme na víru našich předků, budeme se učit Mojžíšovu zákonu, obnovíme chrám a budeme slavit bohoslužbu podle původních řádů. Ale jestli chceme být Božím lidem i v budoucnu, nesmíme opakovat chyby minulosti.“
Představme si hypotetickou situaci: kdyby v kostele chyběla střecha a na podlaze by se válely její trosky, měli bychom tendenci nejprve slavit bohoslužbu, nebo bychom nejprve uklidili a postavili střechu? Židé zvolili cestu někde uprostřed. Slavili bohoslužbu „během“ stavby chrámu. I při ní opět navázali na předky – stavěli podle návodu v Tóře, ze stejných materiálů a s řemeslníky zjednodušeně řečeno ze stejné „firmy“, ale v úplně jiné situaci. Slavili během stavby, protože prioritou pro ně byl vztah k Bohu, nikoli samotná budova. Za její stavbu však chtěli Bohu poděkovat, protože i ona pro ně byla důležitá. To je víra na hraně, víra rozpolcená.
Tato rozpolcenost je v textu nejvíce vidět na emocích, které se projevily při bohoslužbě, když se pokládaly základy chrámu – radostný hlahol a zároveň velký smutek a pláč. Je tu radost mladé generace, která se narodila v Babylonu a nepamatuje si minulost – její krásu a slávu, ale ani její chyby. Mladá generace hledí vstříc nadějné Boží budoucnosti. A zároveň je tu smutek a pláč starší generace, která si pamatuje slávu minulosti, po níž se jim stýská, ale pamatuje si i chyby, před kterými varuje. I oni ale doufají v Boží budoucnost. I oni mají naději. Víra tohoto společenství v sobě nese obojí – radost i žal, lítost i veselí, slzy i smích, ohlížení se za minulostí i pohled do Boží budoucnosti.
Víra v Boha totiž může být zmatená, nejednoznačná, plná smíšených a často protichůdných pocitů. Víra může být rozpolcená, na hraně či v určitém meziprostoru. A je to tak v pořádku. Židé po návratu z exilu to tak měli. V jednom však měli jasno: věděli, co je podstatné – vztahy. Vztahy ve společenství a vztah k Bohu. Věděli, že pokud chtějí mít nějakou budoucnost, musí držet pospolu a důvěřovat Bohu. Každý zvlášť, ale i jako celek.
V tom se můžeme inspirovat i my. Naše víra může být všelijaká. Zmatená, rozpolcená, na hraně, se smíšenými pocity smutku i radosti. Může se ohlížet do minulosti i vyhlížet budoucnost. Ale když na prvním místě budeme mít dobré vztahy s našimi blízkými a v naší komunitě, když bude prioritou náš vztah k Bohu, máme budoucnost. Máme naději na dobrou budoucnost jako jednotlivci i jako církev. Tou budoucností je Boží království, které smíme zažívat už dnes.
TŘETÍ ČTENÍ: 1. Korintským 3,16–17
16 Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? 17 Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.
