Článek
PRVNÍ ČTENÍ Lukáš 12,13–21:
13 Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ 14 Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ 15 A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ 16 Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. 17 Uvažoval o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘ 18 Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby 19 a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘ 20 Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ 21 Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“
DRUHÉ ČTENÍ Matouš 25,14–30:
14 Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; 15 jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. 16 Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. 17 Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. 18 Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. 19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. 20 Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘ 21 Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ 22 Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘ 23 Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ 24 Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25 Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘ 26 Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. 27 Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. 28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! 29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 30 A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Jistě, zde je opravená verze kázání. Ponechal jsem původní myšlenky a osobní styl, ale opravil jsem gramatické chyby a upravil některé věty tak, aby byly plynulejší a stylisticky čistší.
KÁZÁNÍ
Ježíš v podobenství o hřivnách přibližuje, jaká očekávání má Bůh od člověka. Pán v tomto příběhu odjíždí a svěřuje svým služebníkům majetek – jednomu pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností. První dva služebníci hřivny rozmnoží, ale třetí ji ze strachu zakope, aby o ni nepřišel.
Toto podobenství symbolizuje Boží dary – schopnosti, čas, příležitosti i víru, které nám byly svěřeny. Není důležité, kolik toho máme, ale co s tím uděláme. Nedostali jsme od Boha všichni stejně a každý z nás se svými dary zachází jinak. Služebníci, kteří hřivny rozmnožili, slyší chválu: „Správně, služebníku dobrý a věrný.“ Jejich odměnou je Boží radost a větší důvěra. Naopak služebník, který hřivnu skryl, byl označen za zlého a líného. Nejednal zodpovědně a ztratil i to málo, co měl.
Podobenství zdůrazňuje, že Bůh si přeje, abychom Jeho dary aktivně využívali. Strach, lenost nebo jiné překážky nejsou omluvou pro nečinnost. Boha nezajímá naše „ale“. Ježíšova výzva v tomto podobenství je jasná: každý máme od Boha dary neboli talenty, které můžeme rozvíjet a investovat pro dobrou věc – ve službě druhým a ve víře. Nejčastěji se tento příběh vykládá tak, že naše hřivny jsou naše nadání, čas a schopnosti, které musíme co nejlépe zúročit ve službě druhým lidem. Nebo se o hřivnách mluví jako o daru víry, který máme rozvíjet častou modlitbou, četbou Písma a účastí na bohoslužbách. Řečeno bez obalu, jak to koneckonců naznačuje i podobenství: pokud takto nejednáme, podle Ježíše se do nebe nedostaneme. Nečinnost a pasivita vedou k duchovní prázdnotě, zatímco aktivní život z víry přináší radost a Boží požehnání.
Přátelé, to, co jsem doteď nastínil, je klasický výklad podobenství o hřivnách. Těm z vás, kteří sledují na sociálních sítích Pastoral Brothers, už zřejmě došlo, že tento výklad není úplně můj a nezastávám ho. Proč? Protože je v něm obsažen obrovský tlak na výkon.
Každý jsme dostali od Boha dary. Někdo více, někdo méně, ale každý máme alespoň něco. Minimálně jsme dostali dar života. Každý máme tělo a duši. A musíte je využít každý den, každou minutu na maximum. Děti se musí ve svém vývoji vejít do tabulek. Pokud se do nich nevejdou, je problém. Ve škole musí usilovat o jedničky, cokoli jiného je špatně. Při hrách a sportu je potřeba za každou cenu vyhrát, jinak jsem selhal. Když neuděláte přijímačky nebo maturitu, selháváte jako člověk. Nemluvě o tom, že při přijímačkách se hodnotí i vaše mimoškolní aktivity. Nejste dost aktivní? Nemáte právo se vzdělávat v naší instituci. A do toho musíte splňovat mnoho společenských a rodinných konvencí a očekávání. Nesplňujete? Špatně!
V dospělosti byste měli mít dobře placenou práci a v ní usilovat o povýšení. Měli byste mít bydlení, nejlépe vlastní, takže hypotéku. Měli byste mít vztah. Děti. To znamená, že musíte být nejen dobrý manžel nebo dobrá manželka, ale nejlepší. Nejen dobrý otec či matka, ale nejlepší. Doma navařeno, uklizeno, vypráno, vyžehleno. K tomu dobré auto, zdravé finance, bezproblémové, dobře vychované a ve škole prospívající děti. Dvakrát ročně na dovolenou, a i na ní je důležité být aktivní. Přece ji nepromrháte nicneděláním! V pokročilejším věku byste měli mít už splaceno. Děti jsou samostatné a také úspěšné. Věnujete se vnoučatům, ale zároveň jste ve svém stáří aktivní a ještě se zvládáte starat o své stárnoucí rodiče. Vždy s nadhledem a úsměvem.
A pokud jste věřící, tak musíte být hodně aktivní věřící – chodit pravidelně do kostela, číst si v Bibli, modlit se, ujmout se různých církevních služeb a funkcí, účastnit se všech schůzí s nadšením a zápalem. Přispívat na církev i na charitu. A to všechno nejen v určité fázi života, ale samozřejmě po celý život. Abyste na konci u Božího soudu mohli Bohu ukázat, že jste ty hřivny od Něj nezakopali, ale řádně je rozmnožili.
Ufff. Když jsem to psal, jímala mě úzkost! Takový výklad podobenství o hřivnách si u věřících přímo říká o syndrom vyhoření a úzkosti. Nemluvě o tom, že nic z toho nebudeme mít před Božím soudem v ruce. Proč? Protože těmi hřivnami, o kterých Ježíš mluví, je láska.
I láskou jsme obdarováni různě. Někdo se narodí do široké rodiny, kde ho všichni milují. Někdo se narodí pouze rodičům, a oba ho milují. Někdo se narodí do světa, kde ho má rád pouze Bůh. Každopádně jsme obdařeni láskou. Někdo víc, někdo méně. A nejenže jsme milováni, ale umíme také milovat. To, že milujeme a utváříme kvalitní sociální vazby založené na respektu, z nás činí Boží obraz. A jsou tací, kteří vztahy utvářejí a pěstují. Ti rozmnožují hřivny. A pozor, jde spíše o kvalitu než o kvantitu. Na druhé straně jsou tací, kteří kvalitní sociální vazby založené na respektu nevytvářejí. Mají tendenci druhé využít, vlastnit a manipulovat jimi pro dosažení vlastních sobeckých cílů. Žijí svůj život pro sebe, ne pro druhé.
Ti, kdo se snaží utvářet kvalitní vztahy, se poté mají čím před Bohem pochlubit. Přesně jako v podobenství: „Pane, svěřil jsi mi tolik lásky; a hle, získal jsem díky ní jednou tolik lásky.“ Ti, kdo žijí víceméně jen pro sebe, nic v ruce nemají. „Pane, poznal jsem, že jsi tvrdý a nespravedlivý. Bál jsem se, a proto jsem tu lásku, kterou jsi mi dal, nijak nevyužil. Vezmi si ji zpátky.“
Drsné, co? Ježíš v podobenství schválně přehání. Lidé obvykle nebývají takto černobílí, tedy čistě sobečtí, nebo čistě nesobečtí a milující. Ježíš ovšem záměrně přehání, aby nás dovedl k zamyšlení. Usiluji v životě o dobré, láskyplné vztahy? Nebo mi jde spíše o něco jiného – o prestiž, bohatství, slávu a úspěch v práci? A jsou lidé kolem mě jen prostředky k dosažení mých cílů? Navíc ti, kteří mi k dosažení cíle nepomohou, překážejí a je třeba je odstranit. Že je láska onou hřivnou, se kterou máme ve svém životě hospodařit a rozmnožovat ji, se odvažuji tvrdit na základě tří biblických míst, ačkoli by jich bylo možné najít mnohem více.
Zaprvé, podobenství o hřivnách samotné má svůj vlastní kontext. Hned po něm následuje podobenství o ovcích a kozlech. O tom, že Bůh při posledním soudu rozdělí lidi na dvě skupiny: na ty, kteří se chovali láskyplně – byli tu pro druhé, když je potřebovali – a na ty, kteří se chovali sobecky. Jinými slovy, člověk se před Bohem prokáže tím, jak moc ve svém životě skutečně miloval.
Zadruhé, podobenství o boháči a stodolách. To je příklad sobeckého člověka, který žije sám pro sebe. V tomto podobenství je boháč sám. Mluví si pro sebe o své veliké úrodě. Tak si pro sebe postaví ještě větší stodoly, aby měl kam úrodu dát a mohl si ji sám dosyta užít. Do toho mu vstoupí Bůh s otázkou: „A k čemu ti to bude, když dnes zemřeš? Čí ta úroda bude? Protože do hrobu si ji nevezmeš. Ale lásku si do nebe vzít můžeš.“ Kdyby si ten muž řekl: „Hodně se mi urodilo, ale Pepovi na vedlejším poli se neurodilo nic a chudák má pět dětí. Dám mu kus úrody, aby měli co jíst. Sám pro sebe tolik nepotřebuji,“ zřejmě by Boží reakce byla úplně jiná. Ježíš podobenství používá jako odpověď na žádost muže, který po něm chce, aby domluvil jeho bratrovi v otázce dědictví. Vlastně se ho ptá: „Co je pro tebe důležitější? Majetek, nebo tvůj bratr?“
A třetím biblickým místem je 13. kapitola prvního listu Korintským, kde apoštol Pavel říká, že „láska nikdy nezanikne“. Všechno ostatní má datum expirace, ale láska ne. Ta má věčnou hodnotu a je to jediné, co si s sebou do nebe vezmeme. Do nebe si nevezmeme vzdělání, slávu, prestiž, peníze, majetek ani kariéru, ale lásku ano. Jediné, co bude Boha na Jeho soudu zajímat, je, zda jsme milovali.
Chtěl jsem vás touto delší cestou dovést k tomuto závěru: Přátelé, vykašleme se na výkon. Zaměřme se na lásku – k Bohu, k lidem kolem nás i k sobě samým. A nebojte se, Bůh počítá s tím, že i ve vytváření vztahů naděláme plno chyb. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Proto nám nabízí odpuštění. Důležité je o lásku usilovat. Vzpomeňme na toho špatného služebníka: kdyby alespoň svěřil hřivnu směnárníkům, přinesla by úrok. Ale on neudělal ani to. Každá snaha o lásku – přátelskou, rodičovskou, lásku k rodičům, ke zvířatům, k lidem kolem nás – se počítá a má v Božích očích věčnou hodnotu. Amen.
TŘETÍ ČTENÍ 1. Korintským 13,1–13:
1 Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. 2 Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. 3 A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 4 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. 5 Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. 6 Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. 7 Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 8 Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. 9 Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; 10 až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. 11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. 12 Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. 13 A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
